Několikrát jsem se v knize dotkl pojmů celibát a spásná askeze a chápu, že je třeba oba pojmy řádně vysvětlit. Každý tvor po dosažení určitého věku začne vnímat svou pohlavnost a poddá-li se jí, pak bude prožívat svůj život v neustálé snaze spojovat protiklady v tělesném spojení. Taková spojení přináší tvoru chvilkové uspokojení, aby po chvíli ještě energičtěji toužil po pohlavním spojení. Esoterika považuje pohlavnost za pravou příčinu připoutání tvorů, a tím i člověka ke světu, a současně za příčinu neustálých inkarnací. Jóga pochopila, že pohlavnost poutá člověka k zemi a udržuje jeho existenci výhradně na světské úrovni. Proto jóga vytvořila učení, jímž se člověk může vyprostit ze sféry zotročujícího a podmaňujícího pudu. Jak jsem již na předchozích stranách napsal, nelze pohlavnost ze sebe vyrvat a zanechat svou podstatu prostou pohlavnosti. Jediným a správným způsobem je nalezení indiferentnosti k problematice pohlavnosti, tedy neuznávat ji jako nadřazeného činitele své bytosti, smyslově se s ní nezaplétat a dojít ke stavu, kdy jakékoliv smyslové postřehy sexuálního charakteru neprobouzejí žádný zájem. Pak zákonitě nastává situace, kdy si člověk uvědomí štěstí vyvěrající z nepřítomnosti chtění po dosahování pohlavního spojení. Čas se stává spojencem každého člověka, jenž zvítězil nad svou pohlavností a dává mu prostor pro nové poznání. Zároveň s absolutní indiferencí k pohlavnosti člověk ztrácí zájem žít a být, neboť jeho vědomí se přibližuje k hranicím nirvány. Opět je to pochopitelné, neboť pud sebezáchovy je nadřazen sexuálnímu pudu a "zničením" pohlavního chtění se ničí i nejhlavnější obranná bašta pudu sebezáchovy. Mnozí mystici rozpoznali vliv pohlavnosti a tvrdí, že bez setření protikladů pohlavnosti v mysli nelze dosáhnout vykoupení, ač je možné dosahovat vysokých mystických stavů.
Varuji každého člověka před potlačováním pohlavnosti, neboť pak jen napěchuje sud větším množstvím střelného prachu a zničující výbuch při obrovském přetlaku na sebe nenechá dlouho čekat. Jedinou a správnou cestou, jak uniknout z okovů pohlavnosti, z moci pudů a živočišnosti je indiference. Cesta není jednoduchá a není ani krátká, ale výsledek žití nad pohlavností, pudy a živočišností stojí za pokus překonání nejtěžší překážky na cestě k dokonalosti. Při potlačované pohlavnosti dochází k jejímu nahrazování jinými defektními sklony, které se poté velice těžko z psychické přirozenosti člověka odstraňují. Výsledkem překonání pohlavnosti musí být ctnostný harmonický život a nikoliv falešná morálka odsuzující nahotu, sexualitu, pohlavnost, hřích a vše dotýkající se tělesné touhy. Morálka, to je pouze nepatrná, tenoučká blána chránící určitou kulturu. Může být lehce protržena, pak bahno, špína a kaly z nejhlubších a nejutajovanějších vrstev vyvalí se na povrch překvapené moralistické společnosti. Indiferentní pohled člověka zvítězivšího nad pohlavností dalece přesahuje moralisty a puritány, je to pohled vědomý si správných reakcí na každou životní situaci.
Slovo celibát pochází z latiny a znamená bezženství (resp. bezmužství). Celibát vlastně ruší duševní vztahy se světskými lidmi a umožňuje člověku žijícímu v celibátu poznávat psychologickou přirozenost vlastního bytí, zřetelně poznávat vyvstávající překážky na duchovní cestě a rozpoznávat emoční tlaky vystupující z nitra. Paradoxně teprve celibát a prožívaná zdrženlivost odhalí člověku nepoznanou erotičnost a sexualitu, o níž dosud neměl ani ponětí. Jakmile povstanou z hlubin nevědomí kdysi potlačené variace sexuality, umožní člověku v celibátu zpracovat tyto vjemy a indiferentním postojem se od nich bez potlačování distancovat. Postupné pročišťování bytosti vede k duševnímu osvobození od strastí, které povstávají z neustálého chtění. Celibát není podmínkou duchovní cesty, je však významným faktorem urychlujícím bytostný duchovní vývoj.
Cílem askeze je vykořenit smyslové sklony, aby člověk nebyl jako bezmocná loutka poháněn živočišnými pudy a impulsy. Askeze dbá na ovládnutí činů, myšlenek, pocitů a duševních stavů. Člověk žijící asketický život musí vykořenit ze svého života nežádoucí činy, nežádoucí myšlenky, nesmí ani v nejhorších chvílích svého života propadat nežádoucím pocitům a nežádoucím duševním stavům. Cestou k tak radikální změně náplně vědomí je posílit tendence lásky a dobra v činech, myšlenkách, pocitech, duševních stavech a ty zlé, nedobré tendence proměňovat v kladné, dobré a láskyplné. Tak bude smyslové vědomí upoutáno na vyšší kvality a prostoupeno božskou náplní povede k odosobnění, čímž bude askeze očividně pomáhat v potlačování egoistických tendencí a návratu k sobě samým. Pak bez větších problémů rozpozná, jak ze smyslových skutečností, jež jej kdysi obšťastňovaly, povstává touha a chtění po dalších smyslových vznětech a v celém nepřetržitém řetězci rozpozná permanentní strast. Člověka trápí a činí nešťastným právě to, že jeho touhy nebyly ukojeny, a bude nešťastným tak dlouho, dokud budou touhy z jeho bytosti povstávat. Jediným řešením, které asketa záhy po nastoupení nelehké cesty uvidí, je zřeknutí se takzvaných nezbytných životních potřeb. Jakmile začne člověk v askezi omezovat své chtění, povede jej změněný přístup k životu k vnitřnímu uspokojení, klidu a míru. Pryč bude kdysi stále přítomná a stále sužující strast z nevyplněných přání, pryč bude touha, ta nejkrutější nemoc ducha. Podívá-li se člověk na své touhy, uvidí, že jeho touhy nejen nepřestávají, ony se ještě rozmáhají a rozvíjejí. Člověk pak mylně tuší ukončení touhy pouze v pokoření a ovládnutí světa, kde by stejně poznal nemožnost nalézt slibované štěstí. Před mnoha lety jsem meditoval nad otázkou: "Kdy je člověk nejšťastnější?" a velice brzy jsem ze svého nitra dostal krátkou a výstižnou odpověď: "Když nic nechce!"
Askeze začíná zříkáním se pocitů či dojmů z toho, co vnímá, pokračuje rušením všech uvědomovacích akcí a vrcholí zřeknutím se sebe samotného jako vyhraněné existence. Tak asketa připravuje vědomí pro osvobozující vykoupení a pro dobrovolné přijetí stavu jasuplné Prázdnoty. Jedině nelpění na činech, myšlenkách, pocitech a duševních stavech zruší všechny představy hranic a umožní asketovi poznat neosobní, neutvořenou vesmírnou Prázdnotu, jež obsahuje v latentním stavu veškerý život.
Askezi můžeme rozdělit na spásnou a nespásnou. Již ze samotných názvů rozpoznáme, která je člověku prospěšná a která je cestou pro člověka nežádoucí. Jakmile se adept čehokoliv zřekne, nastoupí místo touhy po splnění přání určitý pocit či duševní stav. Úkolem askety žijícího spásnou askezi je tento pocit přetvářet do dobré nálady, radosti, jež zdá se býti bezpříčinná. Pak se všechny životní podmínky proměňují v dobré tendence vyvádějící asketu z lidského světa do světa božského. Když se adept provádějící askezi zřekne určité touhy a nenaplní své vědomí dobrou náladou a kladným duševním stavem, pak se místo zrušeného přání nasune do vědomí pocit ochuzení, opuštěnosti, zmaru, smutku, trápení, beznaděje a nespokojenosti. Tak dominující vůle vytvoří příkrov, pod nímž bude bez účasti pozornosti a tedy bez vědomí askety vytvářet další a další závislosti. Zastavit rozrůstání takového plevele dá poté obrovskou práci a sebere mnoho sil, které by mohly být využity účelnějším způsobem. Jakmile se asketa ztotožní s takovými pocity, ocitá se na scestí, jež končí ve chmurných stavech, kde už není ani smyslového potěšení a kde duchovní světlo pouze slabě problikává přes nepřeberné množství strastí. Proto buď každému jedinci, který hodlá nastoupit cestu spásné askeze, trvalým mementem scestné úsilí některých zbloudilých asketů, kteří okázale mučí svá těla, aby potlačili povstávající pudy. Historie i současnost zná takových jedinců bezpočet a lze je nalézt v každém náboženském uskupení.
Člověk cvičící spásnou askezi musí být šťasten, když jedna překážka za druhou padá, a trpělivě přeměňovat nedobré pocity, myšlenky a duševní stavy na dobré úmyslným vyvoláváním pocitů štěstí, radosti a upřímným nadšením pro duchovní svět, do něhož nezadržitelně směřuje. Asketa nemusí žít život v ústraní s minimem životních potřeb, může zůstat činný ve světě, avšak trvale povznesen nad vlastnosti projevené přírody zůstává indiferentní k veškerému smyslovému světu. Askeze doprovází člověka na každé duchovní cestě, neboť každý adept duchovních výšin musí klást odpor osobnosti - egu a zároveň musí proměňovat své touhy, přání a chtění, jež jej prozatím vždy vedly do světského života. Pokud se člověk odmítá nechat vést živočišnými pudy či city a vydá se cestou spásné askeze, brzy pochopí, jak jej pudy a city jako neovladatelná moc vláčely životem. Pochopí, že askeze spoutá pudy a city a vytvoří tak prostor pro vyšší formu citu - pro milosrdenství, soucit a všeobjímající lásku.
--- MENU: --- Skok na OBSAH Skok na začátek této kapitoly (Závěr - 1. Celibát a spásná askeze) Další kapitola (Závěr - 2. Probouzející se vědomí)