7. Poklad

       Nevyskytuje se doposud v žádné literatuře psychologického zaměření. Byl jsem nucen archetyp Poklad včlenit do kruhu nevědomí jako jeden z důležitých archetypů, neboť jsem nalézal desítky snů s tématikou představ vlastní bytosti a hlavně masek všech světových osobností. Přestože sny charakteru budoucího archetypu Poklad byly svou podstatou velice důležité a mnoho vypovídaly o hrdinových cestách nevědomím, nenalezly doposud umístění v "království archetypů". Každé království či stát musí mít svůj královský či státní poklad, který je zdrojem bohatství i pýchy národa; stejně i nevědomí musí mít svůj "královský" poklad, který také bude nevyčerpatelným zdrojem bohatství a na druhé, odvrácené, straně i pýchy. Nalezl jsem takový poklad v nevědomí a chtějíc zmapovat lidské nevědomí jsem jej musel pojmenovat, definovat a přiodít jej hrdým názvem archetyp kolektivního nevědomí lidstva. Tak vzniklo pojmenování lidského bohatství i lidské pýchy - archetyp Poklad.
 
       Název "Poklad" pokládám za výstižný, protože má shodné vlastnosti s pokladem hmotných statků. Pokud se člověk nechá oslepit září zlata a drahých kamenů, pak se stejně nechá oslepit září masek z panteonu světových osobností smyslně se nabízejících hledajícímu jedinci - podlehne vlastní pýše a nasadí si masku vůdce, šlechtice, krále, světce či spasitele. Pro každého je v pokladu nevědomí připraveno lákadlo skvostných masek, které po nasazení navodí v člověku pocit jedinečnosti a neopakovatelnosti. Někteří lidé se v této fázi duchovního vývoje dostanou do extáze a pak za celý svůj zbývající život nepoznají, že jsou nositeli trapné masky bez vnitřního obsahu, bez vlastností a bez života individuality. Lidská společnost zaměřená na rozvoj osobnosti (jako "západní" civilizace) omamujícímu faktu nošení masek vydatně napomáhá. Pak blouznivci plní psychiatrické léčebny, kde v pomýlení dožijí život pod trvalým přísunem sedativ, což jim neumožní vymanit se z opojení, které jim přináší maska jejich favorita. Že nemluvím o nebezpečí ztotožnění se s maskami naplano, svědčí popis schizofrenních pacientů, kteří po prožitku spojení s božskými obrazy nalézají vlastní identifikaci v maskách spasitelů a proroků, krásná je i zkušenost, kterou ve "Faustovi" vložil do monologu hlavního hrdiny J. W. Goethe:
 

"Zda také tomuhle kdy naděj zajde!
Lpí na vnější jen slupce napořád,
chce při kopání přijít na poklad
a raduje se, žížaly když najde."

       Nahlédnete-li při duchovní cestě do archetypu Poklad, oslepí nevycvičený rozlišovací zrak lesk vážených, slavných a mocných jedinců. Snad není nikdo, kdo by odolal. Každý hrdina kráčející nevědomím si některé masky nasadí a chvíli je životem ponese. Důležité je co nejdříve rozeznat prázdnou slupku s pýchou nesené masky a místo masky hledat v pokladu to, co pokladem skutečně je. Jsou to vlastnosti ukryté hluboko pod maskami osobností, vlastnosti, které umožní hrdinovi projít nástrahami archetypů a překonat hranice hrdiny.
         Opět se v tomto místě vrátím k pohádkám a bájím. V jedné české pohádce dostal hrdina za splněný úkol na vybranou ze stáda skvostných koní a on na radu svého přítele si vybral toho nejošklivějšího zchromlého koně, který byl uschován ve špinavé stáji. Jedině ten ho mohl dovést k vytouženému cíli. Archetyp Poklad má stejné řešení - zapomenout na skvostné masky a hledat to, co doposud leželo nepovšimnuto pod letitou vrstvou prachu v koutě zanedbané lidské bytosti. Ten poklad ze všeho nejdražší je soucit, jemuž nevědomí člověka trpělivě učí. Znovu musím opakovat: soucit je ctnost odosobňující a očišťující. Nemá nic společného s lítostí či s rozcitlivělostí, když člověk nesnáší pohled na kruté události postihující lidstvo, které tak hojně poskytují sdělovací prostředky. Soucit posouvá člověka do nekonečných dálav pravého lidství; je podmínkou růstu k harmonii a zbavování se zbytků chtíčů; je nezničitelnou ochranou před duchovním pádem. Příznačně se o síle ctnosti vyjadřuje anglický básník J. Milton*1:
 

"Ona učí, jak se vznést
výš, než sahá sféra hvězd;
když pak ctnost se slabě zraní,
samo nebe se k ní sklání."

Schéma archetypu Poklad:

1.	Představa centra bytosti
2.	Masky osobností
3.	Uvědomění si znečištěného centra bytosti
4.	Rozpoznání masek osobností
5.	Definitivní směřování k soucitu

Časový harmonogram snů s tématikou Poklad

1993     23.12.
1994     28.5., 29.5., 2.6., 3.6., 19.8., 21.8., 5.9., 10.11.
1995     17.2., 20.10.
1996     11.4.,12.4., 11.6., 8.7., 26.7., 7.8.
1997     10.2., 15.2., 10.6., 4.8., 25.9., 9.11., 28.11.
1998     14.5.

---

   23.12.93     06.00 hod.                         1. sen             Představa centra bytosti

---

Ukazují mi největší kostel - chrám světa. V podzemí má asi 2000 kobek, je vysoký 1200 metrů a věž je až v oblacích ve výšce 4000 metrů.

       Jakmile člověk vědomě opustí materiální svět a ponoří se do nitra vlastní bytosti, podvědomě vyhledává vlastní obraz. Je to zákonité, neboť vědomě opouští osobnost a v tom okamžiku mu ještě schází individualita. Naznačím-li opět zenový příběh o lvu, jež jsem popsal v archetypu Hrdina, mohu říci: je lvem mezi ovcemi, ale už poznává, že není ovcí, avšak stále neví, že je lvem. Stav nevědomosti a nerozhodnosti člověka žene (jako vítr mraky) napříč celým Kruhem Procesu obnovy, kde hledá svou individualitu, v niž pevně věří, ale není ji schopen rozeznat. Poznává jiný svět, boří se mu před očima starý svět a stále neví a nepoznává. Před vnitřním zrakem (ve snech) mu procesují jevy, o nichž neměl ani zdání, o nichž se nedočetl v žádné knize, které neviděl v žádném filmu. Úpěnlivě hledá záchytný bod, který by mu umožnil zastavit svůj příliš rychlý běh a z pozice klidu a míru se porozhlédnout. Právě zde se nachází jedno velké nebezpečí na duchovní cestě. Hledající jedinec bez vycvičeného rozlišovacího zraku nedokáže rozpoznat individualitu od prázdných slupek osobností, jež nalézá v hojné míře ve svém nevědomí. Se strachem pečuje o poklad nalezený v nitru a pln lačnosti a touhy se přehrabuje v bezcenném lesku zářivých masek a ještě to považuje za svou výhru, za novou individualitu, za svou skutečnou identitu. Omámen vlastní pýchou nasazuje si opojnou masku svého nového stavu, čímž začíná jeho nešťastné bloudění. Poklad neobsahuje pouze masky, je plný alegorických znázornění individuality. Je notoricky známo, že dům v nevědomí představuje lidské tělo a osobnost. Impozantní dům, budova, stavba či nezvyklé umělecké dílo představuje duši či vlastní já. Proto se v nevědomí a ve snech objevují katedrály, chrámy, kostely, babylónské věže, majáky, mrakodrapy, vodní sloupy, nadpozemské galerie plné překrásných uměleckých skvostů.
         Na počátku své vlastní hrdinské cesty jsem viděl impozantní chrám, který by v hmotném světě lidstvo nedokázalo postavit ani za několik generací. Tak nádherný výtvor jsem našel v nevědomí. To byla v roce 1993 má představa centra bytosti. Zajímavé je vysvětlení čísel podle numerologie. Podzemí má 2000 kobek - podzemí představuje vše, co je pod prahem denního uvědomování. Rozdělím číslo 2000 na součin 2 x 1000, čímž se snadněji dostanu ke správnému výkladu obsahu symbolu podzemí. Dvojka přestavuje dualitu (Bůh - člověk, nebesa - země, dobro - zlo, den - noc, život - smrt, muž - žena, ctnost - neřest atd.), číslo 1000 bylo ve středověku považované za symbol trojnosti a dokonalosti, neboť je třetí mocninou čísla 10 (10 x 10 x 10) a tudíž mu přísluší tvar krychle. Spojím-li si vše dohromady, mohu říci, že jsem podvědomě nalezl obraz vlastní individuality, ale nevědomí mne varuje číslem 2000 (podvědomě číslo působí stejně jako myšlenka či rada) a říká mi, že neustále bloudím v labyrintu duálního myšlení, myslíc si, že jsem v dokonalosti. Dualita brání poznání, proto s takovým podprahovým (nevědomým) obsahem mysli nelze dosáhnout sjednocení a jednoty. Loď chrámu je vysoká 1200 metrů, také zde si pro lepší vysvětlení číslo rozdělím na součin 12 x 100. Loď kostela představuje vědomé myšlení a moudré nevědomí opět číslem jednoduše vyjadřuje obsah vědomí či výšku, kam je schopno v této chvíli dosáhnout. Číslo 12 je číslem podporujícím spiritualitu - 12 je znamení ve zvěrokruhu, Řekové a Římané měli 12 hlavních bohů, 12 je posvátným číslem izraelitů (12 kmenů, 12 drahokamů, 12 malých proroků), 12 učedníků si vybral Ježíš, 12 bran má nebeské město, jehož hradby stojí na 12 základních kamenech a zároveň existuje 12 archetypů v Kruhu Procesu obnovy, který právě objevuji. Číslo 100 je číslem dokončení. Shrnu-li vše dohromady, mohu říci, že denní vědomí (loď chrámu) pro mě představuje úplnost (jako úplné je číslo 12) a možnost dokončení touhy po spiritualitě (12 x 100). Kam ovšem tato cesta vede, ukazuje z lodě se tyčící věž kostela přes 4000 metrů vysoká. Opět použiji stejnou metodu a rozdělím si číslo 4000 na součin 4 x 1000. Číslo 4 je číslem viditelného světa a číslo 1000 je považované za symbol trojnosti a dokonalosti, neboť je třetí mocninou čísla 10 (10 x 10 x 10). Po sloučení výkladu čísel a symbolu věže v tomto snu musím opět přiznat, že mne nevědomí moudře varuje před scestností mých cílů asi těmito slovy: "Tvá falešná individualita si myslí, že vyroste do dokonalé transcendentnosti a přitom vyroste do hmotného viditelného světa, čímž opět skončí v osidlech připoutanosti a chtění."
         Přiznávám bez mučení, že tento sen jsem takto pochopil až po mnoha letech. Tehdy na sklonku roku 1993 po probuzení a při následném vyhodnocení jsem byl přesvědčen sic o nádherné, ale velice neúplné vizi bez vnitřního obsahu. Zde se potvrzuje, že občas stačí radu nevědomí pochopit podvědomě a vědomé pochopení přijde později z dokonalejšího pohledu vyšší úrovně myšlení.
 

---

   28.5.94     04.30 hod.                         2. sen             Apoteóza

---

S kamarádem jsme byli přivázáni k prknu plujícímu po vodě. Jeden byl vždy nahoře a druhý ponořen pod hladinou se topil. Byl to "boj" na život a na smrt. Nikdo nezahynul snad proto, že nikdo se nesnažil toho druhého utopit. Změnil jsem se v nadpřirozenou bytost.

       Žádný čerstvě zrozený hrdina nezůstane pouze u představy vlastní bytosti (chrám v předchozím snu), ale bude se snažit z pokladu nevědomí "vylovit" další nevšední lákavé střípky. V květnový den se mi podařil kardinální úlovek. Po hororovém prožitku naplněn soucitem se spolutrpícím jsem zapomněl na vlastní ego a ztráta připoutanosti k povrchní osobnosti mi umožnila sáhnout velice hluboko do oceánu nevědomí a vytáhnout si masku nadpřirozené bytosti. Protože jsem s egem zanechal ve světě i vlastnosti vážící se k egu, byl jsem schopen nabrat si plnou náruč vlastností ukrytých pod masku záhadné bytosti. Nic nevím o jejím vzhledu, tvaru či tělesnosti, snad jsem v tu chvíli nebyl ani ve sféře hmotných jevů, snad ani ve sféře smyslových žádostí, nevím. Je to však nepodstatné, neboť to byl pouze střípek nekonečného pokladu, jehož přivlastnění by bylo provázeno rychlým pádem z duchovního snažení v lidském světě do světa přeludů a masek s následným přesunem do psychiatrické léčebny. Na snu jsem poznal, jak snadné je propadnout ztotožnění se s maskou, a proto varuji všechny duchovně se snažící jedince před jakoukoliv maskou! Žádná maska není víc než lidská individualita.
 

---

   29.5.94     04.00 hod.                         3. sen             Apoteóza

---

Byl jsem superman, dokázal jsem vše a bránil jsem dobro i za cenu menšího zla a ubližování lidem.

       Je vidět, že mne lesk pokladu oslepil, za jediný den jsem opět v jeho moci a bezhlavě si nasazuji masku supermana dobře známého z americké filmové produkce. Protože jsem tentokráte zůstal v zajetí ega, vzal jsem si pouze jednu z masek, ležících na "povrchu" pokladu. Nebyl jsem schopen pomocí odosobnění ponořit se hlouběji, jako se mi to podařilo předešlé noci. Bezprostředně po snu jsem rozpoznal maximálně scestnost snu. Nyní, s odstupem času, již vidím nádhernou karikaturu hrdiny, karikaturu, jež koná dobro, ale není schopna rozeznat dobro od zla, je neschopna rozpoznat následky vlastních činů. Rozeznávám vnějšího hrdinu bez vnitřního obsahu, rozeznávám nevědomou masku. Vidím, jak občas ve jménu dobra páše zlo, neboť není schopen dohlédnout za obzor současného prožitku, nevidí následky, nevidí příčiny, jež rozsévá po světě a v zajetí vlastní nadřazenosti si udržuje stav naprosté nevědomosti.
 

---

   2.6.94     06.20 hod.                         4. sen             Apoteóza

---

Stal jsem se mistrem světa buď v modelářství nebo nějaké intelektuální činnosti. Při návratu jsem měl v ruce sešity a nechtěl jsem jít na televizi. Někdo mne pustil dolů do místností, které byly zatopeny čirou průzračnou vodou. Nechtěl jsem zde být.

       Přehrabuji se v pokladu jak lakomec v nahromaděném majetku. Za 4 dny od snu se supermanem si nasazuji další masku. Tato maska byla ještě lépe přístupná než maska supermana. Ztotožňující se ego zabraňuje vědeckému zkoumání hlubin pokladu, nejsem schopen odvrátit se od oslepující záře pokladu. Vše signalizuje duchovní krizi - uvíznutí na mělčině země osobností, považuji se za malého a hledám stále doplněk, který by mne zdokonalil v očích druhých lidí nesoucích stejnou masku osobnosti (vlastní či cizí, na tom nesejde). Připadám si bezvýznamný před slavným a mocným panteonem masek, osobností i představ ukrytých v pokladu nevědomí. Upadám do negace a nechtění změnit stav. Stále jsem v moci masek, které jsem si v uplynulých dnech nadšeně nasazoval. Utápím se ve vzpomínkách a dostávám se do bludného kruhu. Nevědomí mne pouští do místností, které mají být zatopeny čistou vodou. Zde by mohlo dojít k očištění od bludných názorů a povýšeného ztotožňování se. Nechci zde být a raději se probouzím s pocitem rozporuplnosti a rozervanosti. Na jedné straně nejsem schopen nalézt masku "mých snů" a na druhé nehodlám odtrhnout oči od skvostného pokladu nevědomí.
 

---

   3.6.94     01.00 hod.                         5. sen             Představa centra bytosti

---

S kamarádem v budově jsme těsně unikli prozrazení. Utíkali jsme ven. Ti, co nás odhalili, skončili naším přičiněním za mřížemi. V prázdné místnosti jsem proklouzl oknem ven a po břehu jsem sklouzl do potoka plného bahna. Zabořil jsem se až po krk a kamarád za mnou také. Proplavali jsme rourou. Začali nás hledat a pronásledovat. Rozdělili jsme se a dali jsme si sraz na místě, kde jsme se naposledy viděli u ohně. Přicházel jsem k tomu místu ještě s někým. Těšil jsem se a chtěl jsem jít přímo. Byl jsem varován, proto jsme raději šli oklikou. Oblečen jsem byl ve vojenských maskáčích. Na místě jsem se přivítal s kamarádem. Dostal jsem lahvové pivo, což mi bylo podezřelé. Otevřel jsem ho. V místě byly nahé opilé ženy a všude se souložilo. Sáhl jsem si na jednu nahou ženu, snad abych se přesvědčil, že nesním. Souložit jsem nechtěl. Raději jsem se šel vykoupat do studené vody. Pak jsem šel přes kostel, kde jsem v lavici viděl dívku oblečenou v hadrech. V kostele chtěli dva souložit před oltářem. Farář to viděl, zhrozil se a začal jim nadávat. Bylo mi jasné, že se asi prozradím.

       Nevědomí jako nejlepší přítel mi již nedovolilo se přiblížit k maskám osobností a raději se vrátilo ke scénáři prvního snu, k ukázce představy centra bytosti. Použilo k tomu sen archetypu BPM (Bazální prenatální matrice). Kamarád je mým duchovním průvodcem a nenápadným pomocníkem, s jehož pomocí se dostávám skrz prožitek porodu k centru vlastní bytosti. Setkání u ohně, kde jsme se naposledy viděli s kamarádem, je setkání s vlastní duchovní přirozeností po zažehnutí duchovního ohně v srdci (více o tomto v archetypu Self). Nepřítomnost ohně v duchovním srdci mi nedovoluje se přiblížit přímo k centru bytosti či spíše k představě centra bytosti. Musím jít oklikou a naštěstí připraven se setkávám se sexualitou. Místo upadnutí do pudové živočišnosti ve víru sexuálních hrátek, a tím pádem konce touhy po vyšším jsem si vybral očistnou koupel ve studené vodě. Pak jsem teprve mohl nahlédnout do obsahu svého potemnělého duchovního srdce. Všichni přítomní jsou mou součástí. Dívka zabalená v hadrech je mnou odmítaná citová ženská složka duše - anima. Farář je citová mužská složka duše - animus a pár, který chce souložit před oltářem, je pudová mužská a pudová ženská složka duše (více o tomto složitém rozdělení v archetypu Anima - Animus). Dívám se z pohledu nezúčastněného svědka a pozoruji vlastní rozporuplné nitro, kdy jsou převládající pudy schopny potlačovat city. Pozoruji kořen satanismu, kde se uctívá opak božského a kde jsou součástí rituálu soulože před oltářem a další podobné praktiky. Nejsem ani překvapen a beru obraz snu jako varování před nadvládou pudů nad city a rozumem. Sen končí myšlenkou o prozrazení, neboť jsem podvědomě přesvědčen, že stávající neutěšený stav duše vyjde na povrch rozervané osobnosti. Nemůže se jednat o prozrazení mezi účastníky snu, protože všichni aktéři jsou personifikací mých částí a vlastností.
         Sen současně patří do archetypů Anima - Animus a BPM.
 

---

   19.8.94     05.30 hod.                         6. sen             Apoteóza

---

Stál jsem spolu s mužem a ženou za žebřiňákem. Muž chytal prostitutky. Jednu jsem zachránil tím, že jsem jí poskytl alibi. Řekl jsem, že je moje sousedka. Při pokusu o záchranu další prostitutky mi ten muž řekl, že jsem jak Ježíš Kristus, že odpouštím všem.

       Po sérii snů na přelomu května - června a následné krizi přišel 24. 7. 1994 snový prožitek smrti (pro zjednodušení tématu neuvádím), v němž "zemřela" stará osobnost a s novým myšlením jsem opět vyrazil do víru života. Proto má sen trochu jiný náboj a vypadá, jakoby do archetypu Poklad vůbec nepatřil. Sen mi připomíná zkoušku, když jsem nevědomím vtažen do snového obrazu chytání (a tím i odsuzování) prostitutek. Uvědomuji si jejich smutný osud a mé srdce naplňuje soucit s nimi, proto se snažím jejich neutěšený stav ulehčit a ze svého postavení jim poskytuji totožnost obyčejných žen. Při osvobození druhé ženy mne muž chytající prostitutky přirovnal k Ježíši Kristu, neboť odpouštím všem. Nastal lákavý okamžik nasazení si masky spasitele, kterého v denním vědomí nade vše ctím a uznávám. Jak mne lákavé vábení poznamenalo, ukáže hned následující sen.
 

---

   21.8.94     06.20 hod.                         7. sen             Apoteóza

---

Byl jsem důstojníkem na obrovské stavbě, kde mi mizeli vojáci. Neměl jsem kabát ani další zimní věci. Pak se ze mne stal odbojář a stanul jsem v čele odbojového hnutí. Nějaké ženy mi poslaly visací zámek. Otevřel jsem dveře do podzemí a za nimi jsem v rozlehlých prostorách zvítězil v přestřelce s místními obyvateli. Měl jsem vodní samopal, který vystřeloval nějakou tekutinu. Byl jsem stejnou zbraní zasažen a ochromen. Naštěstí to bylo jen chvilkové. Osvobodil jsem tisíce našich lidí. Když vylezli ven z podzemních prostor, moc se divili, že svět je celý. Jejich věznitelé je přesvědčili, že právě jejich rasa je vina za zničený svět a oni za to musí tvrdě pracovat, aby vinu své rasy odčinili. Ihned jsem se hlásil, že právě já jsem strůjcem jejich svobody.

       Obrovská stavba představuje překotný rozvoj vlastní bytosti. Vše je ve výstavbě a sám jsem jako důstojník řídícím prvkem výstavby. Mizející vojáci jsou vlastnosti, které unikají vědomému řízení. proto nejsem připraven na těžké budoucí časy či události (ve snové symbolice zima), což ukazuje myšlenka chybějících zimních věcí. Nepřipraveného a nevědomého mne zastihuje nová situace, proto si nasazuji masku odbojáře a po vzoru akčních filmových hrdinů jdu bojovat do podzemí. Když mi ženy posílají visací zámek, který ve snové symbolice znamená jistotu, naznačují mi, že mohu trvale počítat s jejich přízní. Nevědomí mi šetrně říká, že neustále setrvávám ve světském modelu cesty, který končí vždy v apoteóze (ztotožnění se s maskou či osobností). Dramatický vývoj snu končí opětovným ztotožněním se s maskou odbojáře, zachránce a spasitele. Předchozí sen a srovnání s Ježíšem Kristem ve mně vzbudilo pocit pýchy a ta mi bez skrupulí nasadila další masku, ke které se, já bloud, ještě pyšně hlásím. Po probuzení jsem chápal sen jako varovný s nutností očištění, což mi mimo jiné napověděly i vodní samopaly.
         Sen je uveden i v archetypu Hrdina.
 

---

   5.9.94     04.30 hod.                         8. sen             Apoteóza

---

Byl jsem anglický důstojník v Indii asi v 18. století. Místní vládce měl krásnou dceru. Rozhodl jsem si vzít princeznu za ženu a šel jsem vládce požádat o její ruku. Měl jsem již málo vlasů a mnoho lidí bylo takto postiženo, neboť planeta byla velmi znečištěna. Hlavním prvkem znečištění byla rtuť. Učísl jsem si vlasy a přednesl vládci žádost. On se mi vysmál a dceru mi samozřejmě nedal. Divil jsem se, jak si to vůbec mohl dovolit.

       Na vývoji apoteózy je patrné, že "kvalita" masek má podle postavení neustále sestupnou tendenci. Již mi stačí maska anglického důstojníka v Indii. Důrazně upozorňuji, že je skutečně nepodstatné, zda člověk vnímá některý ze svých minulých životů či nikoliv - vždy je to maska! Maska lidské bytosti v minulých inkarnacích je pouze maskou a brání v duchovním postupu stejně, jako kterákoliv jiná maska či osobnost. Ve snu svoji nadřazenost vyjadřuji pohrdáním nad indickým vládcem. V ten okamžik si neuvědomuji, že vládce je na stejné úrovni jako král či královna v Anglii, kterou tak pyšně zastupuji. Další (pro archetyp Poklad nedůležité) symboly jsou vysvětleny v archetypech Alchymista a Témata zničení světa. Sen se snažím vysvětlit vždy z úhlu příslušného archetypu a nechci zamlžovat srozumitelnost výkladu množstvím dalších symbolů.
 

---

   10.11.94     02.10 hod.                         9. sen             Představa centra bytosti

---

Přišel jsem se skupinou asi 20 lidí do kamenné svatyně (jako kostelík). Vešel jsem jako první a uviděl jsem na mnoha stolech lidské výkaly vytvarovaný do různých uměleckých děl.

       Pět měsíců se potýkám s maskami v archetypu Poklad a nevědomí se opět navrací k ukázce představy centra bytosti. Po zkušenostech ze snu číslo 5 už mohu jít přímo do svatyně, která představuje centrum mé bytosti. Číslo 20 ve snu zdůrazňuje mé myšlení zabředlé 5-ti smysly (zrak, čich, sluch, chuť a hmat) ve viditelném světě, který odpovídá číslu 4 (4 světové strany, 4 roční období). Jako součin, který zesiluje vzájemnou působnost čísel, ukazuje na mém setrvávání ve starém scénáři světského života, který přesto chci odložit. Tento rozpor se musí vyřešit a nevědomí mi stále trpělivě pomáhá. Nyní mi jednoznačně ukázalo obsah nitra - trvalou moc ega, sobectví i protiklad k Duchu. Právě z ega a sobectví vytvářím masku osobnosti stejně, jako sochař vystavuje svá díla. Nemůže mi být ani povzbuzením, že jsem druhými lidmi do této role nastrkáván, neboť i to dokumentuje mou slabost. Pozitivním prvkem zůstává pouze fakt, že si uvědomuji svůj "Augiášův chlév", což je prvním předpokladem k rozhodnutí o započetí namáhavých prací na morální očistě a obnově zaneřáděného nitra.
 

---

   17.2.95     06.30 hod.                         10. sen             Apoteóza

---

Mimozemská civilizace na Zemi. Prováděli vyhlídkové lety nad povrchem planety. Na nebi byla vidět průhledná podlaha a na ní stálo asi 200 lidí. Další skupina plula velkou rychlostí po vodní hladině, ale na nebi. Dostal jsem se do hlídaného prostoru, odkud jsem mohl pokračovat na kosmickou loď. Vesmírný koráb vypadal zařízením jako dům. Snažil jsem se nalézt východ, ale stále jsem chodil dokola, až jsem objevil komoru kruhového tvaru asi jeden metr v průměru. Když jsem tam vlezl, bylo mi jasné, že je to past. Někdo mne napadl. Začala rvačka, v níž jsem prohrával. Uvědomil jsem si, že musím varovat lidi, neboť jsem věděl o jejich nedobrých úmyslech, které nebyly tak čisté, jak mimozemšťané tvrdili. Objevil jsem jejich slabinu - porozuměl jsem jejich jazyku. Tato myšlenka mne povzbudila, proto jsem chytil nepřítele - mimozemšťana a strčil jsem mu hlavu do zmrzliny či něčeho podobného. Jeho hlava se rozpadla a byl mrtev, i když jsem ho zabít nechtěl.

       Ukázka zaneřáděného nitra mi "zavelela" tvrdě postupovat vůči egu v denním životě. Proto nasazování masek nabralo na intenzitě. V tomto snu si nasazuji masku zachránce lidstva před mimozemskou civilizací, když ještě vůbec nechápu smysl obrazů UFO ve vědomí. Ze strachu se snažím bojovat proti UFO jen proto, že jej nedokáži pochopit. Podobám se tak zvířeti zahnanému do kouta, které útočí i na svého zachránce. Možná se snažím nasazením masky zachránce nalézt ve svém nitru odvahu k dalšímu postupu nevědomím. Více o tomto snu v archetypu UFO - Iniciační obřady, kde jsou vysvětleny další symboly.
 

---

   20.10.95     02.00 hod.                         11. sen             Apoteóza

---

Na kolečkových bruslích se jel závod o titul mistra světa. Na kopečku se dva favorité domlouvali, že nyní předjedou skupinu 10 jezdců. Vyrazil jsem s nimi a byl jsem rychlejší a všechny jsem předjel. Jednou jsem téměř spadl. Na přechodu pro chodce jsem viděl skupinu malých dětí. Měli jsme vejít do budovy, kde přes dveře byl opřen žebřík. Otevřel jsem dveře a muž z žebříku spadl s hlasitým žuchnutím na zem. Vůbec jsem se nestaral, co se mu stalo, a říkal jsem si, že jsem vyhrál a jsem první.

       Roli mistra světa jsem si jednou již vyzkoušel ve 4. snu a nyní opět podléhám touze být nejlepší alespoň v jedné disciplíně. Prožitek závodu umocnil atmosféru vítězství. Trať závodu byla protkána snovými symboly. Děti představovaly celistvost, kterou sice vidím, ale pro pochybný vavřínový věnec nechávám celistvost mimo své pomýlené vnímání. Těsně před cílem, který je netradičně v budově, bezohledně srážím člověka z žebříku. Není mou omluvou, že žebřík bránil vstupu do budovy. V jiných archetypech mám podstatně lepší výsledky, a tudíž v chápání snové symboliky stoupám po žebříku - po symbolu naděje a vzestupu (v opačném smyslu je symbolem nezdaru a pádu). Jinak se dá říci, že jsem výš, než v archetypu Poklad, kde neustále tápu oslněn iluzí pokladu. Sen mi alegoricky popisuje, jak shazuji vlastní úsilí hloupým setrváváním v maskách archetypu Poklad. Zvítězil jsem a stal jsem se mistrem světa, ale titul má velice hořkou příchuť, což si uvědomuji již po probuzení. Možná čas na verš, jež Goethe zvolal ústy Fausta:
 

"Proklínám, co nás ve snu šálí,
slávy a jména prázdný vzruch ..."

v překladu E. A. Saudka       

---

   11.4.96     22.20 hod.                         12. sen             Apoteóza

---

Sen jakoby z jiného světa, v němž jsme byli poslední dvě bytosti. Uvedl jsem do chodu paměťovou banku s tím, že poslední, kdo odchází ze světa, bude moci kdykoliv nahlédnout do tohoto poselství budoucím. Celé se to odehrávalo v nádherné lesní krajině. Byl jsem ve velice záhadném mýtickém vojsku, kde nebojovaly oddíly vojska, ale bojovou sílu představovali pouze jednotlivci. Nyní jsem pochopil, že to byla výroba bytostí. Byl jsem bezpohlavní bytost, přesto mne "výroba" bytostí sexuálně vzrušovala. Bylo tvořeno to, co se ničí. Asi jsem umíral nebo obnovoval sám sebe. "Nastavil jsem se" do stavu sexuálního uspokojení z tvoření, které jsem spustil. Tvoření mělo trvat až do skonání věků.

       Ego ztratilo po rozhodnutí žití spásné askeze a celibátu velkou oporu a dovolilo mi objevit v pokladu něco, co se vymyká veškerému chápání. Jedině pomocí odosobnění je člověk schopen vstoupit do tak tajemného místa se záhadnými tvory - stvořiteli. Nemůže to být fantazie, protože to, co jsem viděl, cítil a myslel, nemá sebemenší oporu v denním vědomí. Cosi podobného jsem později nalezl v knize H. P. Blavatské*2 "Základy tajných nauk", které vynesla z klášterů v Tibetu. Pomohu si jejím přepisem knihy "Dzyan"*3:

       Velicí Chohanové (Mistři), zvaní Pány měsíce, jejichž těla byla vzduchovitá (éterická). "Způsobte lidi," bylo přikázáno, "lidi podle své přirozenosti (otisky). Dejte jim vaši vnitřní podobu; příroda vystaví vnější těla. Mužem a ženou budou (v jednom) a také Pány Ohně (Světla)." Oni (Bohové měsíce) šli každý do sobě vykázaného působiště. Bylo jich sedm, každý ve svém okrese. Ale Páni Plamene zůstali zpět; nechtěli (se) utvářeti.

       Z těchto prvotních nauk vycházel i buddhismus, který k problematice světů či sfér přistoupil skutečně vědecky, rozpoznal svými velikány duchovních věd a popsal ve sbírce textů "Anguttara Nikájó" všech 31 sfér, v nichž lidstvu přísluší 5. sféra. Podle tohoto rozdělení jsem se dostal do 13. sféry zvané Brahma - purohita.
         Jak se do takové oblasti dostat? Popis je jednoduchý, ale cesta je více než složitá. Při vstupu do centra vlastní bytosti opustíme nejprve periferii, kterou je náš smyslový svět, abychom rozpoznali "oblasti duševnosti" - svět příčinný. Teprve za ním není smyslově zjistitelných jevů, nýbrž je zde pouze potenciální možnost vzniku všech jevů. Na rozhraní těchto oblastí jsem v archetypu Poklad nalezl božskou masku Stvořitele. Byla to nejkrásnější a nejpůsobivější maska, kterou jsem kdy viděl, rozpoznal a nosil. Tvůrčí práce mně učarovala, a tak jsem ve šťastné extázi tvořil. Na světě jsou dva druhy tvůrců: jedni se zabývají objekty - sochaři, malíři, básníci a naprostá většina dalších lidských oborů, ti všichni pracují s předměty a něco vytvářejí; druzí jsou mystici, kteří vytvářejí sami sebe. Nepracují s objekty, ale sami na sobě zdokonalují své vlastnosti, aby pak mohli předat ve stavu Buddhů a Bódhisattvů plody své trpělivé práce lidstvu. Sen jasně ukazuje, že jsem nalezl pouze božskou karikaturu mystika, který stále hledá pravdu. Naštěstí jsem tento počin rozeznal a s ještě větším úsilím jsem se vrhnul na morální očistu vlastní bytosti. Když se člověk ztotožní s tvůrčí bytostí, je vidět i následný pád do citové (duševní) oblasti s náznakem dalšího pádu do pudové závislosti.
         Sen je v mnohém velmi poučný, neboť mi ukazuje pád z božských výšin a celou cestu až k lidství, čímž nyní nejen teoreticky znám cestu vzhůru k odhalení božské přirozenosti. Posledním dokladem hloubky snového prožitku je i chvilkové nasazení masky mýtického bojovníka, který vydá za celé armády. Pro člověka neznalého světové mytologie možná k pousmání, ale mytologie se takovými hrdiny jen hemží. Pro příklad uvedu Blanické rytíře z českých mýtů, Kršna a Balaráma z indických mýtů či již zmíněné řecké hrdiny. Přítomnost masky v pokladu, ať už má jakoukoliv podobu, jen dokládá existenci takové bytosti, neboť jedině živoucí bytost může vnést svou masku do panteonu archetypu Poklad.
 

---

   12.4.96     01.50 hod.                         13. sen             Představa centra bytosti

---

Dostal jsem za úkol udělat něco v průmyslu ohledně vodohospodářství. Vylezl jsem na vysokou věž, kde byla zhasnutá petrolejka, s níž jsem (asi zbytečně) dával znamení. Byl tam značný nepořádek. Věděl jsem, že to budu muset uklidit.

       Částečné odosobnění (spásná askeze tomu vydatně pomohla) mi po jediném dnu od snu se stvořitelskou bytostí dalo pádnou odpověď na nošení masek a ukázalo mi neutěšený vzhled vlastního nitra. Bolest se rozhostila v mém srdci, když jsem rozpoznal letité nánosy egoismu a na něj se vážících vlastností, které byly tak dobře skryté pod maskou osobnosti. Nevědomí mne konečně dostalo k okamžiku vidění "Augiášova chléva" s vědomím potřeby očisty. Proces odhalování pravé skutečnosti a zdrcující pohled do zrcadla pravdy hluboce ovlivnil mé další jednání. Vysoká věž - maják bez světla (bez vnitřního bytostného ohně v symbolu zhasnuté lampy) je představou centra bytosti a ukazuje, jak velký je člověk a jak velká je jeho individualita. Poznávám i nepořádek a správně si okamžitě uvědomuji, že jej budu muset sám a velice trpělivě uklízet. Zmínka o vodohospodářství přitvrzuje potřebu morálního očištění.
 

---

   11.6.96     11.6.96                         14. sen             Apoteóza

---

Při vstupu do baru jsem se díval na lidi, kteří tam chodili. Všichni lidé byli typem "mistr světa". Porovnával jsem je sám se sebou a s tím jaký jsem byl kdysi sám.

       Morální obroda nese své první ovoce a úklid nepořádku "na majáku" mi přinesl zajímavý sen, kde už nejsem pitoreskním nositelem masky, ale z nadhledu nezúčastněného vidím obrazy hledačů pokladů. Ti všichni měli nasazenou masku "mistr světa", tu masku, kterou jsem si sám stejným způsobem nasazoval a před ostatními se naparoval. Úsměvný a přesto smutný do hlubin duše se zarývající obraz pýchy lidského pokolení. Od tohoto okamžiku mne tito lidé přestávají iritovat a v rozpoznání jejich těžké cesty mám s nimi hluboký soucit, neboť si uvědomuji tíhu, kterou ponesou na svých bedrech. Opět musím upozornit, že se jedná o vnitřní proces. Ti "hrdinové - mistři světa", kteří se před námi naparují v hmotném viditelném světě, mají před sebou ještě delší cestu, neboť jim schází potřebná introverze. "Mistři světa", kteří "nosí pod pažemi melouny", nečerpají své masky z pokladu nevědomí, ale z běžného denního života. Cesta k pokladu nevědomí bude pro ně zatraceně dlouhá a těžká. Člověk, který se v denním životě vyrovnal s apoteózou, ještě nemusí být prost této záporné vlastnosti na duchovní cestě, neboť jedině zvnitřnění a duchovní cesta začne odhalovat vnitřní závislosti, o nichž neměl ani tušení.
 

---

   8.7.96     22.40 hod.                         15. sen             Apoteóza

---

Na duchovní škole či kursu jsem měl různé náběhy (vnitřní pnutí) a bylo mi jasné, že dojde k uskutečnění. Byla tam i máma. Stála s levým obnaženým prsem. Věděl jsem, že jsem na vynikající cestě k duchovnímu uskutečnění, což se určitě stane. Pak se začalo něco revolučního dít. Lidé kolem měli podobné ambice. V místnosti byl stůl na stole a na něj jsme všichni šplhali. Ti lidé vykřikovali hesla, z nichž jsem byl zhnusený, neboť měly jen nádech duchovnosti. Pod tím vším byla opět stejná egoistická špína. Bylo mi jasné, že duchovní revoluce bude zneužita lidmi chtivými moci. Snažil jsem se dostat nahoru a překřičet ta falešná hesla. Nepodařilo se mi to. Alespoň jsem se snažil těm lidem radit, aby hledali v sobě, ale neslyšeli. Poté jsem objevil alkohol. Pochopil jsem, že pro tuto chvíli je s nimi konec. Zavadil jsem o židli, odkud se převrhla sklenička s alkoholem, zakutálela se pryč. Odešel jsem na WC vykonat potřebu.

       Snaha o produchovnění života mne přivedla k další zvládnuté apoteóze. Tentokráte jsem přítomen tělem, a o to je zážitek silnější a více se mne bytostně dotýká. Duchovní škola ve snu je skutečnou duchovní cestou, kterou procházím. Potěšilo mne nezvratné přesvědčení o budoucím uskutečnění (latinsky realizace). Právě realizací vrcholí každý duchovní (mystický) vývoj, realizací nemusí být pouze nejvyšší stavy (nirvána), ale člověk může realizovat "pouze" vyšší božské duchovní stupně. Matka s obnaženým levým prsem zdůrazňuje sounáležitost matka - syn, tu sounáležitost, která je vlastní soudobému křesťanství dvojicí Panna Marie - Ježíš. Od prvopočátků křesťanství až po dobu začínajícího novověku se vrcholní představitelé církve urputně bránili uctívání Ježíšovy matky Marie. Až nedávná doba přinesla obrat. Církev musela pod tlakem věřících zapomenout na klatbu ženského prvku jako heretického, ustoupit ze svých pozic a uznat lidskou touhu po ženském aspektu v křesťanském náboženství. Sen jednoduše a jednoznačně hovoří o egoismu a povrchnosti a je zbytečné k tomu cokoli doplňovat. Symbolika kolem alkoholu je vyjádřením vzdání se takových "potěšení" v životě prodchnutém spásnou askezí.
 

---

   26.7.96     06.10 hod.                         16. sen             Představa centra bytosti + Soucit

---

Letěl jsem v bezhlučném dopravním prostředku pomalu nad domy visícími na ráhně ve výšce asi 15 metrů. Posléze jsem rychlostí 30 km/hod letěl nad skupinou tří lidí. Jeden z nich byl svatý a byl patriarchou pravoslavné církve. Zamával jsem jim a patriarcha mi radostně pozdrav opětoval. Poté jsem pomáhal jednonohému člověku při nákupu. Radil jsem mu větší nákup s tím, že mu to odnesu k němu domů. Neměl jsem mnoho času, přesto jsem trpělivě čekal, až si nakoupí.

       V tomto snu je apoteóza velice nepatrná, ale je velmi zajímavé, že s maskou člověka, který se zná se svatým člověkem si beru i vlastnosti, které "autora" masky posunuly k poznání vyspělé duchovní bytosti - světce. Přítomnost vlastností hodných zájmu a pozdravu světce mne místo do pýchy přivádí do druhého obrazu snu, kde pomáhám jednonohému s nákupem. Přes nedostatek času trpělivě čekám a ani náznakem nepopoháním nemohoucího nešťastníka. Tak jsem v pokladu objevil to, co skutečně pokladem je - soucit, či alespoň náznak soucitu, se zapomenutím na vlastní osobnost. Nalezl jsem soucit, který vede člověka k nezištné službě druhým.
 

---

   7.8.96     23.40 hod.                         17. sen             Apoteóza

---

Jel jsem závod na kole a zajel jsem světový rekord 16,2 sekundy.

       Duchovní vývoj není pouze cestou vzhůru, občas se člověk více ztotožní se svou osobností a opouštěné ego se snaží přivábit otroka připoutanosti a chtění zpět do svého království. To se mi stalo nyní, když jsem si nasadil masku světového rekordmana. Nevědomí mi ke snu přidalo i stručné hodnocení: 16,2 sekundy. Hodnocení jsem si uvědomil po snu pouze podvědomě a vědomé pochopení kritiky mého klopýtnutí přišlo až za několik let. Číslo 16 je zesílená 4 (4 x 4) a vztahuje se k hmotnému světu a k přeceňování materiálních hodnot, což vede k pýše v pozemském životě. Přeceňování materiálních hodnot podnítilo lid ke stavbě Babylónské věže, která je také jedním z častých snových symbolů a lidé si ji rádi vytahují z archetypu Poklad jako představu centra bytosti. Číslo 2 značí dualitu, v níž se neustále utápím, a proto nedokáži nalézt jednotu bez protikladů.
 

---

   10.2.97     02.00 hod.                         18. sen             Soucit

---

Byl jsem přepaden ve vlastním bytě. Kousal jsem, škrábal jsem proto, abych je poznamenal pro pozdější identifikaci. Dostal jsem značnou "nakládačku". Druhý den mne bolelo celé tělo a hlavně hlava. Přemýšlel jsem, zda to mám hlásit. Oni to dělali pro získání bytu. Nakonec jsem to nešel hlásit a viníky jsem litoval. Oni se pod tlakem vytrvalého soucítění zlomili a začali se o mne starat. Prali, vařili a uklízeli. Sprchoval jsem se studenou vodou a také jsem si vodou chladil bolavou hlavu, aby mi splaskl otok z včerejšího boje.

       Objevený pramen vnitřního soucitu tryská z pokladu nevědomí a zaplavuje mé nitro spásnou vlastností. Jak těžké bylo odpustit, tak krásné bylo vyvrcholení bolestného prožitku ve snu. Vyzařující soucit "dostihl" mysl mých trýznitelů a "přeladil" svědomí násilníků na uvědomování si zla páchaného jejich egoismem. Soucit měl nejen sílu, ale i moc, protože dal možnost násilníkům okamžitě zaplatit karmický dluh, který si svým nízkým činem vysloužili. Věřím, že jednou soucit přemůže zlo egoismu a dá všem lidem pít z božského poháru všeobjímající lásky.
 

---

   15.2.97     07.20 hod.                         19. sen             Soucit

---

Kamarádka na mne naléhala, abych zaplatil velice drahý lístek na koncert, i když jsem na něm nebyl. Zaplatil jsem. Potom jsem viděl na vyvýšeném pódiu tancující páry "z horních 10.000". Bylo mi jich upřímně líto, neboť z nich vyzařoval egoismus a nadřazenost.

       Vzdá-li se člověk něčeho ve vnějším světě, získá něco ve světě vnitřním. Platba ve snu ukončuje proces získávání a zde byla platba vázaná ke kamarádkám, v nichž již nehodlám vidět objekty sexuálního zájmu. Zaplacení drahého lístku ukončilo jednu životní epizodu. Zmínka o koncertu je připomínkou směřování k souznění v jednotě tónů, kde je každý jednotlivý tón důležitý pro celkový zvuk. Stejným směrem by měla kráčet individualita do jednoty a celistvosti, kde se individualita rozezní tím správným tónem. Mimo celistvost má osobnost (hledaná individualita) falešný zvuk. Rozumný způsob jednání ve snu mne prozářil soucitem tryskajícím z pokladu nevědomí. Vidím na vyvýšeném pódiu v lidech nadřazenost a egoismus. Vzpomínám na sebe a na strastiplnou cestu zbavování se takové zátěže a soucit opět zaplavuje mé nitro.
 

---

   10.6.97     03.30 hod.                         20. sen             Apoteóza

---

Byl jsem král. U mne na návštěvě byl další král s několika rytíři. Jeden z nich provedl nějakou hloupost a hrubě urazil naše království. Před očima jeho krále jsem ho strhl z koně a srazil k zemi. Obnažil jsem mu krk a s taseným mečem jsem mu dal na vybranou - omluvu nebo smrt. Odmítl se omluvit a já jsem ho nechtěl zabít. Proto jsem ho postavil na nohy a všem návštěvníkům z cizího království jsem nařídil okamžitě opustit mou zemi.

       To by bylo, aby si člověk z pokladu masek a osobností nevybral alespoň jednou masku krále - mocného muže, který rozhoduje o životech poddaných i o životě své země. I když jsem upadl do apoteózy a nasadil jsem si masku krále, je potěšující, že jsem z uražené ješitnosti nezabil hloupého, nevědomého, ale statečného "rytíře" z družiny druhého krále. Nezáviděníhodnou situaci jsem vyřešil vykázáním celé družiny ze své země. Nyní si uvědomuji, kolik problémů si člověk "nadrobí" nasazením jakékoliv masky. Naštěstí je už nasazování masek minulostí a duchovní zdokonalování se zlepšeným rozlišovacím zrakem mi přineslo trvalé plody v bezpečném rozpoznání skutečných hodnot v pokladu nevědomí.
 

---

   4.8.97     00.00 hod.                         21. sen             Soucit

---

Vojáci sypali mouku po zemi pro natáčení jedné scény filmu. Musel jsem jít jinou cestou. Prošel jsem přes malý sál a oknem jsem přelezl ležícího člověka do velkého sálu. V tom místě jsem zapomněl svoje boty. Po chvíli jsem se pro ně vrátil, ale nenalezl jsem je. Bylo mi líto těch zlodějů, kteří si tím karmicky ubližují. Bolelo mne soucitem srdce.

       Člověk se musí naučit soucítit se všemi nešvary, které kdysi byly i jeho nedostatky. Teprve rozpoznáním těchto vlastností a skutečný soucit s nositeli těchto vlastností shodí z člověka těžké břímě vlastní závislosti. Nikdo se nemůže zbavit některé ze záporných vlastností pomocí nenávisti, neboť nenávist je pouze reakcí na podvědomě cítěnou vlastnost, které se člověk chce zbavit. Tento způsob života se nazývá žitím na autopilota, kde se vše řídí podvědomými popudy, jež ženou člověka od jednoho prožitku do druhého, aby mu osud naplnil příčinnou karmu. Naopak zase platí, že vlastnosti, kterých jsme se zbavili, tolerujeme u druhých lidí. Zloděj se dočkal soucitu a ze mne padá další "mlýnský kámen", který jsem dlouho nosil životem.
 

---

   25.9.97     02.30 hod.                         22. sen             Soucit

---

Jako poručík jsem nechtíc vyřadil z činnosti jedno venkovní čidlo. Voják se rozčiloval, a tak jsem se mu omluvil. Odnesl si za to mé buchty. Ostatním jsem nabídl všechno jídlo, co tam bylo. Pozoroval jsem ty nenasytné jedlíky, kteří se nemístně cpali, jen aby na ně vyšlo více jídla. Bylo mi jich upřímně líto.

       Přestože jsem důstojník, omlouvám se vojákovi a ještě snáším jeho aroganci. To není slabost, ale tolerance, ze které se rodí poznání a soucit. Jakmile vidím na chtivém vojákovi, jenž mi odnáší buchty, nenasytnost, kterou posléze vidím i u jeho druhů, vzdávám se potravy a dávám jim všechno své jídlo. Vůbec jsem si nevzpomněl, co budu sám jíst. K této snové odpovědi mne dovedly občasné půsty, v nichž šetřím tělesné orgány a hlavně posiluji ducha. Jakmile jsem si na půsty zvykl, paradoxně poznávám, že i hlad je příjemnou stránkou půstu. To je i zásada spásné askeze, když ve vlastní oběti nenacházíme strast, ale objevujeme netušený obzor míru a svobody. Spásná askeze mi umožnila nalézt v sobě stavy, jež jsem dříve vůbec nevnímal. Rozpoznal jsem za touhou po plném žaludku pud sebezáchovy. Začal jsem rozpoznávat, jak chorobná obava o vlastní ego žene lidi do stravovacích orgií, v nichž zhoršují své zdraví a ztrácejí Ducha. Kdysi jsem si vyzkoušel účinek masa na psychiku, když jsem týden jedl maso či masné výrobky 2x až 3x denně a po týdnu normálního stravování jsem na týden absolutně vyloučil veškerou masitou stravu. Z výsledku pokusu a sebepoznání jsem byl tak šokován, že jsem přestal jíst maso úplně. Nyní vidím, že i tento přístup mi pomohl rozeznávat a následně soucítit s jedlíky a nenasyty. Poznal jsem, že tato závislost je pro lidstvo jednou z nejhorších a velice těžko se jí člověk v západním světě zbavuje, když mu ekonomické podmínky dovolují marnotratné stravovací návyky. Když vidím takového "nenasytu" (ať už je to neukojitelná touha po sladkém, po čokoládě nebo po dalších pamlscích), vzpomenu si na buddhistický popis bytostí ze sféry nešťastných duchů. Vizionáři tvory pojmenovali příznačným jménem - hladoví duchové; mají nenasytná veliká břicha a ústa o velikosti špendlíkové hlavičky. Celý život je provází ukrutný hlad a utrpení z trvalé neschopnosti se najíst. Přestože jsem si ve snu na tento srdcervoucí popis nevzpomněl, pohled na nenasytné vojáky naplnil mé srdce upřímným soucitem.
 

---

   9.11.97     06.40 hod.                         23. sen             Představa centra bytosti + Soucit

---

V Rusku jsem přijel k obrovskému chrámu, před nímž jsem viděl žebrající děti. Chtěl jsem jim dát peníze, ale měl jsem pouze české. Rozhodl jsem se, že jim něco koupím. Zahlédl jsem švagrovou, která zde dělala ošetřovatelku. Měla na starost děti. U zadního traktu chrámu místní lidé popíjeli. Jednomu opilci jsem řekl, aby nás pustil do chrámu. Převedl nás přes svůj byt a přes postranní lodě chrámu do skvostné hlavní lodě. Venku jsem potom skládal pečivo a chtěl jsem ho dát ošetřovatelce pro hladové děti.

       Soucítění postupně zaplavuje srdce a nyní se dotýkám soucitného prožitku s dětmi v nouzi. V našich zemích ekonomicky silného západu jev nezvyklý, proto nevědomí umisťuje sen na východ do strastiplných podmínek, kde často nezbývají prostředky ani na základní potraviny. Soucítění s utrpením druhých by měl být počin k dobročinnosti. Naneštěstí si mnoho lidí plete dobročinnost s výstavní síní osobností a pyšně vykřikují do světa, že pomohli či darovali cosi trpícím lidem. Tito lidé pak ve své nevědomosti pouze zesilují vlastní ego, v němž se beznadějně rozplyne karmický zisk z bohulibé činnosti. Až jednou bude lidská dobročinnost vyplývat ze skutečného soucitu a nikoli z touhy po sebeuplatnění, pak už nebudeme žádnou dobročinnost potřebovat, protože nebudou potřební a zůstanou jen dávající.
         Je-li na jedné straně nedostatek, je na druhé straně přebytek a ten ve snu znázorňují opilci, kteří ani problém nešťastných dětí nevidí. Skvostný chrám představuje centrum bytosti. Měl jsem možnost nahlédnout do útrob výstavného Božího stánku. Jaký rozdíl oproti malé svatyni plné výkalů vytvarovaných do prapodivných uměleckých děl z 9. snu. Morální očista a obroda přinesla pozoruhodné výsledky za pouhé 3 roky. Myslím, že tento časový údaj může být povzbuzením pro každého člověka a dokonce i pro toho největšího hříšníka.
 

---

   28.11.97     22.30 hod.                         24. sen             Představa centra bytosti

---

Byl jsem u města Karáčí a říkal jsem lidem, že Karáčí znamená tržiště a že město vzniklo kolem tržiště. Chtěl jsem se vyhnout davu lidí. Přišel jsem k chrámu. V ruce jsem měl sošku bůžka a věděl jsem, že je to špatné, proto jsem položil sošku před chrámem. Boží velikost mne donutila odložit modlu. Vešel jsem do chrámu, naplnila mne úcta a láska. Padl jsem na kolena a plazil jsem se po břiše. U východu jsem se trochu nadzvedl a udělal pár rychlých pohybů. Zamotala se mi hlava a dostal jsem se do vyšší extáze spojené i se sexuální blažeností. Pak jsem se vědomě uměle vracel zpět do okamžiku vrcholu extáze, čímž jsem násobil i sexuální blaženost.

       Měsíc listopad je pro mne znamením "cestovní horečky" v archetypu Poklad. Tentokráte jsem zavítal do orientálního Karáčí v Pákistánu. Nevím, odkud jsem vzal historku se vznikem názvu města, ale předpokládám, že nezištný pramen nevědomí bude pravdivý. Stejně jako v Rusku i zde navštěvuji místní chrám. Tentokráte si místo samotného chrámu všímám spíše vlastního stavu, a proto i odkládám modlářství a plně prožívám přítomnost Boží. Zbožnost, láska, odevzdanost a oddanost Bohu mne vytrhují z pout ega takovou silou, že jsem v okamžiku sloučil oblast vyšších vjemů s oblastí smyslových jevů. Extáze byla mnou a já jsem byl extází. Nebylo to klasické putování asociacemi představ, jaké popisují mnohá náboženská díla; nebylo to ani duchovní, neboť jsem dosaženou vyšší úroveň stáhl do těla a přeměnil ve smyslový prožitek sexuální blaženosti. Musím uznat, že takový sexuální prožitek jsem nikdy za celý svůj uplynulý sexuální život nezažil a možná by se mu vyrovnalo spojení všech vyvrcholení v jediný okamžik. Na druhou stranu je to pád v mystickém úsilí a také jsem to jako pád ihned po probuzení považoval. Stal jsem se hlupákem, který nádhernou extázi devalvoval na prostý smyslový jev. Pokud bych odolal smyslovému potěšení, mohl jsem rozpoznávat koloběh života z úrovně extatické mysli jako mnozí duchovní zřeci v minulosti. Extází jako prostředkem poznání se zabývají zejména orientální mystické školy a jako prostředkem účelově podřízeným egoistickým cílům i mnohé náboženské sekty. Na snu je zajímavé, že jsem byl schopen se navracet vzpomínkou do okamžiku extáze a násobit sexuální blaženost. Vzpomínka dokáže člověku významně pomoci při opětovném navozování jiných úrovní vědomí včetně stavů hlubokých ponoření mysli (samádhi).
         Tímto snem chci ještě upozornit, že v pokladu nevědomí lze najít nejen masky osobností a představy centra bytosti, ale také lze objevit pocitové stavy, které jsou stejným lákadlem jako masky osobností. Člověk hlouběji zaměřený na city bude mít právě s oblastí pokladu pocitů podstatně větší potíže, než s maskami osobností. Duchovně hledající jedinec se musí všeho vyvarovat, neboť všechny tyto "poklady" jej zdržují na cestě poznání.
 

---

   14.5.98     04.30 hod.                         25. sen             Soucit

---

V domě, kde jsem nedávno bydlel, jsem si vzal kalhoty a červenou teplákovou bundu. Jedna žena něco zašívala a nad ní na balkóně vedlejšího domu stály dvě nahé ženy, které byly upravovány dvěma muži. Obě se bavily s ženou šijící dole. Řekla jim, že nemůže šukat, neboť je na mateřské dovolené. Byl jsem prudce vzrušen, ale podařilo se mi vzrušení potlačit a ovládnout se soucitem vůči ženám žijícím v zajetí chtíče.

       Celibát, jenž jsem v rámci spásné askeze přísně dodržoval, přinesl své ovoce ve zrození soucitu s lidmi, kteří žijí v zajetí chtíče. Vzpomínám na nedávnou příhodu. V horkém letním dni jsem stál na sluncem prozářeném perónu maličkého nádraží. Z vlaku vystoupila hezká, mladá a spoře oblečená žena. Ji jsem přehlédl jako okolní krajinu, ale upoutal mne muž vykloněný z okna vlaku. Do široka rozevřené oči mužské chtivosti zíraly na ženu pouze jako na sexuální nástroj. Muž přestal vnímat okolí a fascinován spoře oděnou ženou se viditelně nedokázal ubránit pudové živočišnosti. Přestože mne od něj dělilo asi 10 metrů, vycítil jsem z něj neukojitelnou samčí touhu po spojení. Přestal být v tuto chvíli člověkem a jen spousta lidí kolem a rozjíždějící se vlak mu zabránili v činu, který mu bezděčně prolétl myslí. Smutně jsem si povzdechl: "Ó Bože." Soucit s nešťastným otrokem pudů ve vzpomínce na mne samotného tesklivě rozezvučel mé nitro.
 

Závěr

---

       Archetyp Poklad je na jedné straně kouzelný a na druhé velice "zrádný", neboť je vytrvalým pokušitelem. Archetyp Poklad má v ruce kouzelné zrcadlo, které ukáže pravý stav lidské bytosti v nádherných alegoriích. Archetyp Poklad trpělivě vede k odvrhnutí masek osobností a přes rozpoznání vlastního nešťastného jednání v minulosti člověka přivádí k nejzářivějšímu pramenu lidství - k soucitu. Soucitu dosahujeme rozvojem a hlubokým zakořeněním cítění, jímž je potlačeno a posléze vykořeněno spontánní živočišné cítění. Nádherně vyjádřil podstatu archetypu Poklad anglický romantický básník P. B. Shelley v básnickém dramatu "Odpoutaný Prométheus":
 

"Ohyzdná maska spadla. Člověk je
svoboden, neomezen, bez vládců,
bez národností, nerovností, tříd,
bez bohoslužeb, hrůzy, titulů,
svůj vlastní král a moudrý, spravedlivý."

Překlad Jiří Valja       

       Soucit vytvoří nového člověka, kterého nenapadne přijímat něco za účelem vlastního citového obšťastnění; naopak se bude chtít svými city rozzařovat do celého živoucího světa ve formě lásky, porozumění a skutků milosrdenství s jedinou myšlenkou v srdci, s jedinou větou na rtech:
 

"Subham astu sarvadžagatám. Óm."*4
("Šťastny ať jsou všechny bytosti. Óm.")

---

	--- MENU: ---
	Skok na OBSAH
	Skok na začátek této kapitoly (II.Díl - 7. Poklad )
	Další kapitola (II.Díl - 8. Vize minulosti a budoucnosti )

---