Malý mořský příběh
Vítr pohladil svým hebkým jemným hlasem rajský ostrov i okolní vodní hladinu, která téměř nepohnutá odrážela rozjásanou oblohu. Ticho, klid a mír panovaly tomuto šťastnému kousku modré planety. Stromy, keře, květiny i tráva již počaly žíznit a prosily vítr o trochu vláhy pro svou krásu, jež patřila vždy všem.
Vítr si zálibně prohlížel ten maličký kousek planety v čiré hladině nekonečného moře, když uslyšel volání žíznivých. Nerad opustil klid a mír tak vzácný a tak drahý nejen jemu. Zvedl se do výše, aby ještě chviličku nerušil zrcadlící se hladinu a v jediném okamžiku prohlédl širé pláně pod sebou. Pak již jen objal nadýchané obláčky i těžké dešťové mraky do své obrovské náruče a hnal je k žíznivému ostrovu. Ač byla obloha neblaze zachmuřena a z nebe se snášely dlouhé provazce stříbřité vody, stromy, keře, květiny i tráva plesaly spolu s kapkami deště tanec lásky a sounáležitosti. Jen květiny zavřely své čarokrásné květy, aby pak, až opět zasvitne zlato modrého nebe, vydaly svá tajemství posetá démanty. Vítr se spokojeně proháněl po zemi, po vodě i po nebi a z obvyklého rozmaru se opřel i do vodní hladiny. Již dávno zmizela poklidná hladina a vlnka následovala vlnku, pak vlna vlnu a jedna za druhou se hnala pryč od ostrova - dál do širého světa. Tak vznikl příběh jedné vlnky, který vám chci vyprávět.
Nevěděla, že otcem je vítr a matkou voda moře. Viděla jen sebe a dokonce vedlejší vlnky své sestřičky přehlížela. Naparovala se na hladině a poskakovala jak malá nezbednice. Celý svět tu byl jen pro ni. Zanedlouho si uvědomila, že je stejně velká jako ostatní vlnky a to se jí velmi znelíbilo: "Já nechci být stejná! Já jsem lepší než ostatní! Ostatní jsou na světě pro mne!" říkala si umíněně a plnými hrstmi začala brát sousedním vlnkám, nešťastným sestřičkám. Najednou byla větší a mohla se povyšovat nad ostatní. Z mořských krůpějí oblékla si perlový šat, do chocholatého účesu vpletla si bílou pěnu a pyšně se vzhlížela v kratičkých záblescích zrcadlící se vody. Její spokojenost netrvala dlouho a opět chtěla urvat pro sebe víc. Když si vroucně přála mít ještě plnější kapsy, přihrál jí osud do cesty kousek promáčeného dřívka. Nadšeně jej jako kyj popadla a svou novou zbraní vydobyla na sestřičkách další kousek svého zvětšujícího se krajíce.
Když uviděla poprvé hravé delfíny vyskakovat z vodního živlu, aby se po krátkém ladném letu opět vnořili do vod oceánu, chtěla to velkolepé divadlo napodobit. Vší silou se snažila odskočit od hladiny, ale byla tak těžká, že se jen na nepatrný okamžik odlepila od hladiny a ještě po dopadu ztratila část bohatství. Raději změnila taktiku a namyšleně vytrubovala do světa: "Delfíni jsou tady pro mne, aby vyskakovali nad hladinu a viděli moji nevšední krásu!" Také po setkání s velrybami chtěla vlnka napodobit stříbřité sloupy gejzírů, ale ouvej, opět přišla o kousek svého bohatství. Umíněně si ztracené bohatství na sestřičkách vybojovala a silná a pyšná se předváděla: "Velryby píší na oblohu básně, když vidí mou velikost a krásu!" "Pozor! Pozor! Pozor!" zaslechla volat ostatní. "Co by se mně mohlo stát, když jsem tak veliká a krásná. Každý ke mně vzhlíží." myslela si a přemítala o novém účesu. Na poslední chvíli viděla rychle se přibližující žlutý písek mezi černými rozeklanými skalisky a v pozadí zeleň bujné vegetace. Teď poznala, že je zle nedobře. Nemohla se skrýt, nemohla se schoulit mezi ostatní, protože byla tak veliká.
Náraz byl hrozný. Její nejnovější účes zmizel v tmavé skalní prohlubni u jí neznámých slizkých tvorů. Tělo skončilo rovným dílem na skalisku i v písku. Bolest jí projela tělem jako tisíc ostrých jehel. Maličké kamínky se vmísily do otevřených ran a tak pálily. Už viděla sestřičky vlnky, kterak se rychle vzpamatovávaly po tvrdém dopadu. Sestřičky jí pomohly sebrat poničené tělo a schovat se v hlubinách před tak nepřátelským světem. "Ach tady je krásně!" povzdechla si a konečně si vzpomněla na svou matku - vodu moře.
Vzpomínání netrvalo dlouho, neboť vítr dorážel na neklidnou hladinu a modeloval jednu vlnku za druhou. Když naše vlnka slyšela hlas větru, vyhnala jí zvědavost z bezpečných hlubin. Zpět byl její poslední příběh a opět se začala parádit a nakrucovat. Zapomněla na náruč matky, zapomněla na svůj hrozný konec. Ale přeci jen se trochu změnila. Už věděla, že má sestřičky a další známé vlnky, s kterýma se na své pouti potkávala a tak ráda si s nimi hrála. Učila se mít ráda i je, i když jí to vždy nešlo, přeci jen se snažila být lepší. Občas neodolala pokušení a vzala si něco cizího, občas si něco vydupala násilím, občas se parádila, ale měla i ráda, dokázala pomoci a její nevelká rodina byla pro ní celým světem a svět byl zde jen pro ně.
Rozverný vítr neměl pochopení pro rodinné blaho a přihrával jí do cesty jiné cizí vlnky a ona bránila svou rodinu před jinými rodinami vlnek. Vítězila i prohrávala a po prohrách klesala zpět do hlubin, kde si rozpomínala na laskavou náruč své matky - vody moře. Cosi ji nutilo opět vstát a vzepnout svou sílu nad hladinu, a tak stávala se další a další vlnkou v příštích zrozeních.
Už byla moudřejší a uvědomila si, že i ostatní vlnky jsou jí podobné a chtějí tak jako ona ladným tanečním krokem cestovat po širém moři a poznávat svět - vždyť je tady jen pro ně. Stala se součástí velikého hrdého národa vlnek, který bez ustání válčil za svá práva a za svou existenci. Neohroženě a udatně bojovala za svůj národ a díky četným vítězstvím poznávala nové končiny pro ni cizích moří. Učila se znát nebeské ptactvo i podivné tvory žijící na rozhraní moře a souše.
Jednoho dne tak podobnému dni jejího zrodu se zvedl neposedný vítr a bez ohledu na vítězný chorál vojsk, v jejichž čele stála, zvedl proti odvážným šikům obrovskou cizí armádu. Obě armády vln a vlnek bojovaly o přežití. Naše odvážná vlnka porazila mnoho protivníků, ale pak unavená, zraněná a poražená, klesala se svými spolubojovnicemi i protivníky do hlubin moře. "Oh, jaký je zde velebný klid!" pomyslela si a vzpomněla na svou matku - vodu moře. Nechala se láskyplně obejmout. "Ale co to?" zhrozila se. "Vždyť moje matka objímá i nepřátele, které tak ne-ná-vi-dím."
Začala jí svítat pravda. Nejprve pomaloučku polehoučku, jako když si pestrobarevné rybky prohlíží korálový útes a pak rychleji až její vědomí naplnil uragán pochopení. Rozplakala se nad svým marným snažením nad hladinou a najednou měla tolik sestřiček, že by je za sto životů nespočítala. Pryč byla nenávist, zášť a nepřátelství. Vědoma si té nádherné jednoty lásky, porozumění a sounáležitosti plakala opět, ale už z radosti. Poznala štěstí.
Celé moře bylo jí a ona byla mořem. Matka se na ni pousmála a dcera pochopila, že ještě není konec její cesty za poznáním. V nitru cítila další svíravou otázku. "Co to je?" ptala se zvědavě matky. Moudrá matka jí tichounce, jako by po špičkách vedla k srdci a jeden závoj za druhým padal před velkolepou skutečností, před dalším světem ležícím mimo hlubiny, mimo vlny, mimo dosah mořského příboje.
Těžké břemeno leželo na cestě k poznání před sebevědomou vlnkou. S pomocí milované matky se rozeběhla proti smrtonosnému pobřeží, aby doskočila co možná nejdál - až tam, odkud není návratu do milovaného moře. Tvrdě padla do horkého písku. Ještě než spočítala četné rány, pocítila hrozné pálení a nabyla dojmu, jako by se zmenšovala. "Umírám!!!" povzdechla si smířená s osudem. Naštěstí to byl jen pocit a ona v bělavém obláčku páry nevýslovně šťastná stoupala k nebi. Ucítila další láskyplné obětí, když otec vítr ji zdvihl do obrovské výše a ukazoval jí čarovný neznámý svět pod nimi. Poznávala hluboké lesy, stříbrná jezera, bělavé pláně věčného sněhu a ledu, zlatavé pouště i modré moře. Štěstí vlnky nabíralo vrcholu, když z lehoučké páry staly se kapky a ona padala k zemi. "Kdybych byla nad mořem a spadla rovnou do náruče matky," hořekovala. "Takhle mne čeká smrt, až se roztříštím o tu hrozivou zemi dole ...." loučila se teskně se životem.
Bolelo to hodně, ale smrt nepřišla. Spadla do tmavého klidu vlhkého lesa. Spojila se vlnka z kapek a chtěla plout jako kdysi na moři. "Ale, ouvej, ono to nejde!" zabědovala vlnka a vsákla se do půdy pod velkým košatým stromem. Padala dolů do černočerné tmy a snažila se zachránit si život. Když bylo hrozivé černé tmy dost i na její odvahu, ucítila pevná chapadla veliké chobotnice. "To znám!" zaradovala se a zapomněla, že není v moři. Po malinkých částečkách pronikala dovnitř toho velikého organizmu a stoupala vzhůru. Nádherný pocit zaplavil její tělo, ale bylo to vůbec její tělo?! Zapomněla na sebe a najednou byla něčím jiným. Byla mohutným letitým stromem a cítila kořeny voňavou zemi, tu zemi, které se kdysi tak hrozně bála. Byla vděčná té svaté zemi, jež v ní rozpustila mnoho kamínků, které nyní rozsévaly život v kořenech, kmeni i v listoví.
Už věděla, že marností je brát a štěstím dávat. Blažená vlnka vystoupala až na samý vrchol, až tam, kde strom se dotýkal nebe a hověla si na poledním slunci, které pozvolna odhrnovalo oponu šedočerných mraků. Zcela zapomněla na strach i trápení, zapomněla na sebe a zbyl jen čarokrásný svět. Láska a poznání vykouzlily pestrobarevné oblouky duhy pro slávu těch, kteří našli svůj cíl. Cítila se tak lehoučká, že ani nezpozorovala, jak stoupá k nebi ve formě obláčku a spolu s ostatními plula oblohou.
Poznala svět, poznala život, vzdala se světa, vzdala se sebe. Končil její běh. Rozpomenula si, že vrací se do hlubin vlastní přirozenosti a ač bude hnána větrem či rozbíjena o skály, vždy bude součástí toho nádherného světa žít v absolutním klidu a míru s poznáním v srdci, tak jako kdysi před dlouhými věky u své matky - vody moře.
1998 Jaromír Medo