Životopis
sem přesvědčen, že důležité je pouze dílo a nikoliv autorova osobnost. Protože jen v díle se odráží skutečná individualita a životopis, byť by byl sebelépe napsán, je matným odrazem minulých činů. Však současně si uvědomuji, že mnohé, zejména negativní příklady, mohou některým lidem otevřít oči v přijímání bolesti, té bolesti, která vede k dobrovolnému odchodu mysli ze světa a k objevení království Božího.
Narodil jsem se hodinu před rozbřeskem 21.března 1958 ve sněhem zapadané podhorské obci Janov nad Nisou 
. Po vychození základní školy v Janově nad Nisou a v Jablonci nad Nisou jsem byl neomylným osudem uvržen na vojenskou školu, neboť jsem byl (už v patnácti letech) jako politicky nespolehlivý (otec vystoupil v roce 1968 z KSČ) nezpůsobilý ke studiu na civilních středních školách. Nálepka "politicky nespolehlivá osoba" paradoxně vůbec nevadila studiu na vojenské škole, neboť zaslepená komunistická mašinérie si pevně věřila, že v tvrdém vojenském režimu převychová všechny "odpadlíky".
Po absolvování střední vojenské školy technického typu (řízení raketových systémů) jsem poznal "cikánský život" plný neustálého stěhování a přesunování po desítkách různých útvarů. V roce 1980 jsem byl jako nepohodlná osoba a buřič převelen na stavby tak podobné PTP padesátých let. Právě stavby mi daly pocit svobody, neboť jsem konečně nebyl svázán tuhým pohotovostním systémem socialistické armády a navíc byla stavba i vynikající školou života, neboť jsem procházel téměř všemi velitelskými funkcemi (od velitele objektu, přes zástupce velitele pro týl, materiálního dispečera, likvidátora škod až k veliteli stavby). Na jedné ze staveb (Mníšek pod Brdy) jsem se v roce 1982 oženil s dcerou paní vedoucí pohostinství "Marjána" a z manželství se o rok později narodila dcera Martina. 
Odvelení na další stavbu přineslo s sebou téměř zákonitě rozvod a o chvíli později ztrátu dcery. Však právě bolest ze ztráty kontaktu s milovanou dcerou (matka úspěšně bránila mému styku s dcerou) přinesla významný impuls k opuštění světských ideálů a nastoupení duchovní cesty. Podobné impulsy jsem dostával z mnoha nenaplněných vztahů se ženami. Jakmile jsem odsloužil závazek, který jsem musel přijmout před ukončením vojenské školy, odešel jsem na konci roku 1986 do civilu. Po rozhodnutí opustit armádu jsem ještě netušil, kolik nenávisti dřímá v myslích některých mocipánů. Určité státní orgány činily vše proto, abych se stal nezaměstnaným a pak jako příživník bych byl snadným objektem k manipulaci. Nakonec za významné pomoci jednoho člověka se mi podařilo nastoupit jako hostinský (dobře mne k tomu povolání připravila matka bývalé manželky) v malé vesničce Přehýšov na okrese Plzeň sever, odkud jsem po 15 měsících odešel na doporučení několika přátel, abych změnami bydliště i zaměstnání zbrzdil orgány snažící se o mou pacifikaci. Nastoupil jsem jako technik do Ústavu jaderné fyziky v Řeži a tehdejší zcela směšná výplata mne po utracení hospodských úspor přinutila přivydělávat si jako opékač buřtů a výčepní v pražském Parku kultury či jako uklízeč činžovních domů na starém Žižkově a po Sametové revoluci příležitostným psaním novinových článků či prodáváním reklam pro noviny. Hektické porevoluční období jsem zakončil krátkým podnikáním, jehož náplní bylo zprostředkování uměleckých pořadů a manažerská činnost.
Ukončením podnikání v roce 1992 jsem konečně přestal jen koketovat s duchovní cestou a skutečně jsem ji nastoupil, abych ji v roce 1996 urychlil dobrovolným přijetím celibátu. V současnosti stále pracuji v Ústavu jaderné fyziky v Řeži jako technik Oddělení urychlovačů a zároveň se věnuji literární tvorbě, která je jen prostou snahou pomoci všem hledajícím.
V Praze 24.září 2002
Jaromír Medo
