[CNW:Counter]
Jiří HANK - Vzkříšení    


Mystická smrt a vzkříšení









       Prohlédli jsme iluzornost ega a uvědomili si, že Já jsem (Kristus) je Bůh. Ještě nás však čeká poslední krok. Tak jako Ježíš na kříži musíme se vzdát Boha pro Boha. To je tajemství slov, která Ježíš na kříži pronesl jako poslední. Vzdáním se Já přichází Ne-vědomí Božství.


*


       ”Kristus je ve vás.” Kristus je naše Já a skutečnost, že se vlastnímu Já vyhýbáme, je naším utrpením. Hledíme na něj a stále si jím nejsme jisti. Přitom je vším, co můžeme vůbec vidět, jak uvnitř, tak navenek. Ať už se naše Já skrylo do pláštíku bolesti nebo dalších nepříjemných věcí, nemáme důvod se mu vyhýbat. Naopak, obejměme ho a ono, osvobozeno od utrpení přehlížení, odejde do Ne-vědomí.


*


       Biblický příběh, o kterém hovoří Nový zákon, si rozhodně zaslouží naši pozornost. Nejde ani zdaleka jen o zápis osudů jedné historické bytosti, nýbrž o cestu života každého z nás. Kráčíme životem a analogicky nacházíme to, co nacházel biblický Ježíš. Utrpení, snímání hříchů světa, poznání sama sebe v Něm, smrt na kříži prostoru a času a vzkříšení jsou životní etapy, které jednou potkají každého z nás.


*


       Vědomí trojjedinosti Boží, trojjedinosti Syna, Otce i Ducha svatého, nám skrze moudrost dá nahlédnout do podstaty všech jevů. Vzdáním se Boha Syna odejde toto Já jako centrum uvědomování v duchovním srdci přes sedmou čakru do Ne-vědomí, k Bohu Otci. Život v tomto stavu je životem na hranici Ne-vědomí a možného uvědomování a provází ho nepopsatelné blaho pramenící z úplné absence pociťování.


*


       Centrum uvědomování si našeho Já je uloženo v duchovním srdci. Jeho obětováním na kříži prostoru a času začneme žít nový život bez vlastního středu, v jednotě Božství. Zpočátku se možná nebudeme cítit úplně nejlíp, a to proto, že se naše vědomí zbavuje vlastností, které na této úrovni již nepotřebujeme (analogie Kristova sestupu do pekel), abychom se poté ve vzkříšení probudili do jednoty Ne-vědomí.


*


       Vůle probuzeného je vůlí Boží a přispívá k blahu všech bytostí. A kamkoliv by šel, Bůh ho bude následovat a jeho vůli plnit, a to bez toho, že by si to takový člověk vůbec musel uvědomovat. Chybí mu totiž představa ”Já tvořím”.


*


       Mysl očištěná od nánosů hodnocení svých obsahů může dojít až na sám práh sebepoznání a dopomoci nám k identifikaci sama sebe jako Krista. Poznáme-li naše Já v jeho Boží přirozenosti, máme jen krůček k tomu, abychom toto Já zbavili Boží patiny a Boha se vzdali. Taková mysl se však nemůže zabývat jen sama sebou, ale musí jít krok za krokem ve směru k odhalení toho, o čem sice dobře ví, co však přes svoje rozpory není schopna přijmout.


*


       Tato slova jsou záznamem vidění oproštěného od rozlišování a sebehodnocení. Ačkoliv pro probuzeného nemají žádného významu, člověka hledajícího vlastní svobodu mohou dovést až na horizont možného vnímání. Poznáme-li sama sebe v Bohu, vede k absolutní oproštěnosti jen cesta zbavení se Boha jako poslední představy, která nás omezuje na naší cestě ke svobodě. Poté už těchto slov není třeba.


*


       Člověka jdoucího po stopách vlastního Já právě toto Já samo dovede až k opuštění poslední představy, kterou je představa Boha. V mystické smrti na kříži prostoru a času, od Boha oproštěni, vplujeme do blažených vod Ne-vědomí.


*


       Já je vším, co je. Proto nevidíme nic jiného než toto naše Já, stejně uvnitř jako navenek ve světě. Vždy vidíme Pravdu o sobě. Tuto Pravdu máme všichni a nikdo nám ji nikdy nevzal ani nemůže vzít. Vidíme to, co je, tedy i naše omezení. A právě tehdy, pokud si je uvědomíme a neprcháme před nimi, máme možnost se jich zbavit. Pravda je prázdná a s ní je prázdné vše, co si uvědomujeme, všechny bytosti, pocity i myšlenky, všechny naše představy. A stejné je to ve všech vesmírech. Je-li vše prázdné, nemůže se nás nic dotknout, neboť prázdnota se prázdnoty nedotkne. Takto ničím nedotčeni vidíme vše jako Boží hru, která nezná proč. Pro Boha, pro Já, je zábavou poznávat se ve všech formách, ve všech polohách, ve všech sférách. Proto je i toto poznávání a s ním spojená zábava jediným naším úkolem na tomto světě. Musíme poznat sami sebe, neboť se v nás poznává Bůh.

       Boží hra je vším projeveným a my ji vidíme tehdy, oprostíme-li se od našich představ. Prázdných představ o tom, že ”já konám”. Tehdy je pro nás Boží hra prázdnotou, ať kráčíme kamkoliv.


*


       Kristus se v našem vědomí rodí v jesličkách rovnováhy rozumu a citu. Sledujme tedy Jeho cestu životem od narození přes uvědomění si Jeho utrpení a pochopení významu Jeho oběti na kříži prostoru a času až po vzkříšení Jeho života v Božství. Tyto řádky jsou kronikou života člověka, který touto cestou prošel a nakonec pochopil, že samotná láska k Bohu ho k vykoupení od koloběhu přerozování nepřivede. Já jsem je Bůh a my se této poslední naší představy zbavíme vzdáním se Boha. Božství totiž nezná význam, který pro nás Bůh představuje. Je prázdnotou všeho a za vším.


*


       Kristus na kříži trpí pro všechny hříchy světa. Já jsem je totiž vším, co jest. Proto na sebe naše Já bere roli spasitele. Z jistého pohledu by se dalo říct, že Kristus trpí jenom proto, že se nedokázal vzdát Boha. Je to jenom Já jsem, co trpí za všechny hříchy. Toto Já, přivedeno na kříž, se Boha vzdá pro Boha a my se dočkáme vzkříšení do živého prázdna Božství.


*


       Mysl, která se nezabývá sama sebou, nám je schopna přinést odpověď na naše otázky. Musíme ji však nechat plynout jako řeku mezi strmými hladkými břehy a nestavět jí do cesty hráze našich negací. Pokud se z prázdnoty zrodí otázka, odpověď je návratem mysli do Ne-vědomí. Otázka i odpověď jsou však též prázdnota. Pohled na mysl jako prázdnotu nám může pomoci v nalezení odpovědi, a to proto, že tuto odpověď už známe, protože každý z nás má Pravdu o sobě. Tuto Pravdu nám nikdo nevzal a ani vzít nemůže.

       Vyskytne-li se tedy potřeba po překonání vlastních podmíněností, dojde procesem v mysli samé k jejímu zhojení. Lékem na naše podmíněnosti je prázdná mysl.


*


       Člověka probuzeného lidé často žádají o pomoc ve svých problémech. Probuzený jim sice může dát dobrozdání jejich rozhřešení, ve skutečnosti jim však nepomáhá a ani pomoci nemůže. Oni sami jsou si totiž lékaři a jsou schopni najít lék na své podmíněnosti. Probuzený vidí, že ostatní žádné problémy nemají. Jedinými překážkami jsou jejich představy, které jsou však stejně prázdné jako rozhřešení, po kterém touží.


*


       "Udělej z muže a ženy kruh, potom čtverec, udělej kruh a budeš mít kámen mudrců." Čtverec představuje v alchymii 4 živly. Nad tímto alchymistickým výrokem si mnozí marně lámou hlavu. Ačkoliv rozebírat symboly, kterými se vyjadřovali alchymisté, není třeba, zkusím tuto větu rozebrat trochu blíže.

       Kruh symbolizuje pochopení jednoty protikladů, tedy jakýsi intelektuální náhled, podle něhož jsou Absolutno, Já i Stvoření jedním a tímtéž. Spojením mužského a ženského principu vzniká Syn Boží označovaný v křesťanské tradici jako Kristus. Bohu Otci dovoluje spontánní vyvstávání Syna, Já, aby si uvědomoval svoji existenci. Jelikož Já nemůže existovat bez Stvoření, přidávají se do této rovnice čtyři živly, z nichž se Stvoření skládá. Druhý kruh pak může značit jednotu Božství, tedy prozření do prázdnoty Ne-vědomí.

       Výše naznačená věta popisuje obrácený mechanismus stvoření, jakousi duchovní stezku, kterou se ubírá aspirant duchovního vývoje na cestě svého probuzení.


*


       Základní životní imperativ by mohl znít: ”Poznej sám sebe!” Kdo identifikuje svoje Já, pozná se jako Kristus. A cesta Krista, jak všichni dobře víme, vede na kříž. Ale ne proto, aby na něm nalezl svou smrt, jak ji chápeme my, nýbrž aby se vzdal Boha. Aby se vzdal sám sebe ve své představě Boha. Po této mystické smrti následuje vzkříšení do prázdnoty Božství.


*


       Skutečnost, tedy vše stvořené i nestvořené, je prázdná. Pokud je tato prázdnota pro nás ještě zabarvena určitými pocity či hodnocením, tak ji nevidíme. Pravdou jsou pro nás naše omezení. Je to však zároveň naše cesta k osvobození. Neboť uvědomujeme-li si sami sebe a svět kolem nás podmíněné našimi závislostmi, je to jediný způsob, jak tyto závislosti odstranit. Nazvat všechny naše představy správným jménem znamená se od nich odpoutat. A v odpoutání se od nich, včetně odpoutání se od naší poslední představy Boha, je naše svoboda.


*


       S každou naší myšlenkou spontánně vyvstává Já jako vědomí. Vědomí je plátnem, na němž se promítá vše, co jest. Mezi Ne-vědomím a Já není však žádná hranice, která by je oddělovala. Oddělenost neexistuje ani mezi Já a Stvořením. Proto není nutné, abychom zůstávali oproštěni od myšlenek, ani nemusíme přebývat v Já. Vše je prázdnota.


*


       Jak už jsme si řekli, poznáme-li sama sebe, odejde naše Já jako centrum uvědomování z duchovního srdce přes sedmou čakru na temeni hlavy do Ne-vědomí. Pro naše vědomí přestane existovat střed i obvod. Naše mysl zůstane bez představy ”já konám” prázdná a my volní jako ti, kdo o sobě neví.


*


       Jakmile poznáme naše Já, zahoříme k Němu láskou a chtěli bychom, aby žilo navěky. A jelikož se naše přání plní, toto Já žít navěky bude. Já ovšem nemůže existovat bez Stvoření. Takto ačkoliv prohlédneme iluzornost ega, zůstaneme v koloběhu jednotlivých vtělení. Někteří autoři nazývají tyto jedince jogíny Velkého symbolu, jiní zase bhakty. Já je naším Bohem. Samotná láska k němu nám však vykoupení nepřinese. Představu tohoto Boha musíme obětovat a vzdát se Ho. A ve vzkříšení se zrodit do prázdnoty Božství.


*


       V klidném usebrání shledáváme, že naše duše miluje Boha. My se však u tohoto zjištění nezastavujeme a budeme se znovu, v pokoře a lásce duše k Bohu, dotazovat, kdo to vlastně miluje a koho. Toto dotazování nám může napovědět, že duše nemiluje Boha, nýbrž sama sebe. Vzdáme-li se tedy naší představy Boha, vzdáváme se zároveň toho, kdo miluje. Vzdáváme se naší představy oddělenosti duše od Boha. S milovaným Bohem odchází i subjekt, který miluje, naše duše. A zbude tu pouze láska, jež je svobodou, která neví.


*


       Ego je klam, iluze. V pantheonu stvoření nemá žádný význam. Naše Já a jeho povahu bychom tedy měli před tím, než nás dovede na kříž, vnímat jako samozřejmost.


*


       Prožívání probuzeného je prázdné. Na pozadí vědomí je jakékoliv hnutí zbaveno svého významu a ústa, která k nám dříve mluvila řečí plnou významů, oněmí. Prožívání probuzeného je prožíváním ničeho.


*


       Strach z nutnosti mystické smrti, který je obdobou Ježíšových stavů prodělaných v zahradě Getsemanské, je stejně prázdný jako naše představy o tom, co pro nás vzdání se Boha znamená. A právě tyto klamné představy jsou tím, čeho se obáváme. Naše duchovní cesta je prázdná a prázdný je i její cíl. Z tohoto hlediska vlastně žádná sádhana neexistuje. Vše je prázdnota.


*


       Vše, co jest, je Bůh. A jelikož je Bůh vším, je i našimi závislostmi. Vzdáme-li se Boha, prohlédneme vše, co jest, jako prázdné. Prázdné budou tedy i naše závislosti. Seznáme, že nám nic nebrání v tom, abychom byli svobodní. Z pohledu probuzeného je sádhana i karma pouhou prázdnou představou.


*


       Poznáme-li naše Já v Bohu, naší jedinou vůlí je k vůle k životu. Ne však jen touha po zachování tohoto těla, nýbrž vůle žít pramenící z lásky k Já. Já nemůžeme totiž než milovat. Jsme omezeni představou, kterou v nás Bůh vyvolává. Naše mysl se před Jeho věcmi zastaví jako před neprostupnou zdí a již nejde dál. Vzdáme-li se této naší představy, ztratíme střed uvědomování. Tehdy žijeme v prázdnotě Ne-vědomí a všechno je pro nás jen Boží hrou. A v okamžiku, kdy ztratíme spojení s naším fyzickým tělem, tato hra pro nás končí a my jednoduše zmizíme a již nikdy se neobjevíme.


*


       Rozpory, které shledáváme mezi těmito řádky a tím, co čteme u ostatních probuzených autorů, jsou dány pouze použitým systémem výkladu a terminologií. Tyto zdánlivé rozpory nás však mohou nechat chladnými. Naše Já je prázdné. Vše, tedy i tato slova, jsou prázdnotou a prázdnota se prázdnoty nemůže dotknout.


*


       Mnozí autoři se zmiňují o blahodárném účinku úplné indiference. A mají pravdu. Je-li vše, tedy věci, pocity i myšlenky prázdné, dotknout se nás nemohou a my zůstáváme úplně indiferentní. Tuto nedotknutelnost si však nemůžeme plést s otrlostí, kterou se snažíme čelit vnějším i vnitřním hnutím. Probuzený se prožitkům nijak nebrání. Vidí-li něco humorného, směje se z plna hrdla. Pokud se setká s něčím dojemným, tak brečí. Protože však všechno vidí jako prázdnotu, jsou pro něj tato vzdutí mysli prožíváním ničeho.


*


       Svobodná mysl je jako ohař, který spolehlivě najde odpověď na jakoukoliv otázku. My se však nebudeme opájet variační schopností intelektu a hledíme na její vývody jako na prázdnotu bez významu, která nemá možnost se nás jakkoliv dotknout. Naši svobodu taková odpověď nemůže nijak obohatit. A nemůžeme se ani ztratit, pokud odpověď náhodou nenacházíme.


*


       Aktivita vyvíjená v tomto světě a úplná indiference se vzájemně nevylučují. Boží hra je prázdná, prázdná ve všech vesmírech. Naše Já je taktéž prázdnotou. Nemůže-li se nás tedy nic z toho, co je součástí Boží hry, dotknout, můžeme se bez obav pustit do své role v tomto velkolepém podniku. Vše je prázdné. Kdo toto vidí, nebere za své činy odpovědnost a karmický zákon je pro něho jen představou. Boží hru proto můžeme hrát opravdově a s chutí. Jsme totiž dobří herci. Líla je zábavou, v níž Bůh poznává sám sebe. Líla je hříčkou Boží.


*


       Budeme-li něco považovat za dané, tedy neprozkoumatelné, naše mysl se před těmito záležitostmi zastaví jako před neprostupnou zdí a nejde přirozeně dál. Nespěje tedy k rozřešení otázky, která se nám v souvislosti s určitým vlastním tabu (Bůh, rodinné vztahy apod.) nabízí. Necháme-li mysl jít i tam, kam bychom jinak nevstoupili, odpoví nám i na otázky, po nichž se z nějakého důvodu bojíme zeptat. Vyžaduje to však, abychom stáli nad rozpory, které mysl vytváří a její vývody brali jako prázdnotu, která se nás nemůže nijak dotknout.


*


       ”Ptáci mají svá hnízda, lišky mají své nory, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.” Naše trápení pramení ze strachu z nepoznaného. Naše utrápená mysl se zabývá jen tím, co zná. Stále to převaluje jako tuhé sousto, glosuje, ironizuje, ale nevyjde sama ze sebe. Nevychází vstříc novým horizontům. Necháme-li naši mysl, aby šla přirozeně dále, zjistíme, že pro nás neexistují břehy, že v mysli pro nás neexistuje žádná jistota či azyl. A v tom je naše svoboda. Svoboda, která nelpí na poznaném a každý její krok je krokem do neznáma. Svoboda, která nestagnuje, ale stále objevuje.


*


       ”Chce-li po tobě přítel, abys s ním šel jednu míli, běž s ním dvě.” Jednou z nejúčinnějších metod, kterou se naše mysl může ubírat k novým horizontům, je vzájemný dialog. Necháme-li naši mysl jít přirozeně vpřed, dovede nás prostřednictvím dialogu k věcem, o nichž jsme možná věděli už dříve, které jsme se však báli pojmenovat. Svobodná mysl nám přinese perly v podobě identifikace toho, co je. Mysl, která se nezabývá jen sama sebou, nás přivádí až k sebepoznání.


*


       Pýcha, která je důsledkem našeho strachu z nepoznaného, musí beze zbytku skončit. Pýcha nás izoluje od vnějšího světa i od naší podstaty. Tehdy je náš odpor vystřídán pochopením a pýcha soucitem.


*


       Žádné slovo není tak zprofanované jako láska. Skrýváme za ni naše lpění či touhu někoho vlastnit. Láska však nepoutá a její přítomnost je taková, že o ní ani nevíme. Láska je prázdnota, která o sobě neví. Setrvávaje v ní, vidíme ji uvnitř i na všech stranách. Láska je svoboda nepoznaného.


*


       Láska je úplná absence strachu. A beze strachu je svoboda. V lásce, kterou Bůh obdařil svoje Stvoření, je jeho úplná svoboda. Cítíme-li tedy ještě strach, pusťme ho k sobě a dobře ho prozkoumejme. Nazveme-li jej pravým jménem, strach odejde. A se strachem odejdou i představy, které určují naši nesvobodu. Svoboda je prázdnotou a prázdná mysl je jak cestou, tak cílem našeho hledání.


*


       Na konci naší cesty si uvědomíme, nakolik je důležité, abychom se přátelili s naším tělem a abychom z něho neměli strach. Je-li vše v mysli prázdné, bude nám právě tělo bodem, o nějž opřeme naši neochvějnost. Proto až zjistíme, že v naší mysli není pevného bodu a až se bude zdát, že nám žádné moudré rady nemohou pomoci, vzpomeňme si na Buddhův vítězný úsměv, se kterým nehnou žádné rozpory, které v mysli mohou vzniknout.


*


       Je-li naše myšlení podbarveno klamnou představou ”já konám”, zůstáváme v klamu duality. S tímto klamným přesvědčením přicházejí všechny ostatní klamné představy, jako jsou ”já dávám, já beru, já se vyvíjím, já tvořím” apod. Utnout strom iluzí u kořene znamená zbavit se této základní představy ”já konám”. Bez ní není zdánlivého vývoje a dosahování, není důvodu kamkoliv utíkat ani na čem lpět. Bez této představy se uvědomíme ve svobodě věčného nyní.


*


       Dílo probuzeného nepramení z touhy po prosazení. Tyto a jim podobné záznamy jsou milníky, které Bůh z lásky dává svému Stvoření proto, aby se mohlo poznat v Něm. Boží hra je totiž hříčkou, ve které Bůh poznává sám sebe. Hrou, ve které se poznává ve všech formách, sférách i vesmírech. Probuzený tvoří pro dobro všech bytostí.


*


       Naše prožívání je zpravidla podmíněno představou toho, kdo prožívá. Prožívající nám říká, jaký prožitek je a jak je prožitek hodnocen. Pokud se do toho, co prožíváme, vložíme, pokud vyjdeme prožívanému vstříc, prožívající zmizí jako závoj, který byl sejmut. Poté již tu není oddělený prožívající a prožívané, nýbrž jen prožívání. Prožívání zbavené cejchu libosti a nelibosti, prožívání ničeho.


*


       Lpění pramenící z našich klamných představ svazuje ruce naší bdělosti. Rozvážeme-li pouta našich představ, samovolná bdělost začne prostupovat naším denním i nočním vědomím. Stále častěji bude náš spánek provázen vědomým sněním. Sny budeme brát pouze jako meditační obrazy, do jejichž dění se nebudeme zaplétat. Probuzení ze sna pak bude vědomým přechodem do bdělého stavu, kdy vědomí těla snového vystřídáme uvědoměním si těla fyzického. Budeme se cítit svěží a probuzení nás z naší spokojenosti nevytrhne.


*


       Jediným naším problémem je ego. Vždy snažíme-li nalézt odpověď na naše otázky, vycházíme z předpokladu, že nějaký problém máme. Tento problém se snažíme identifikovat a řešíme ho tím, že hledáme odpověď, která by nás uspokojila. Tento mechanismus však není ničím než útěkem před tím, co jest. Ego, tedy výše zmíněný základní problém, je pouze iluzí. Už tím, že nějaký problém předpokládáme, odstartujeme mechanismus úniku. Není nic jednoduššího, než si přiznat, že vlastně o sobě ani o ničem jiném nic nevíme. To by nám řekl každý jen trochu upřímný člověk. Jeho útěk před tímto ne-věděním začíná však už tím, že chce vědět. A v návaznosti na tuto touhu po vědění se pak dostavují různé odpovědi. Většinou v podobě, „já jsem takový a takový“. Jenže toto naše já je pouze naše představa. Žádné takové já, které by mělo nést odpovědnost za naše jednání či myšlení, a které bychom tudíž měli nějak napravovat, neexistuje.

       Uvědomíme-li si, že od skutečnosti bez atributů, od našeho ne-vědění, nás jakoby dělí pouze naše touha vědět, nezbývá nám nic jiného, než se do skutečnosti vložit, a to bez libosti či hodnocení. Od svobody nás ve skutečnosti nedělí vůbec nic. Pouze se bojíme přiznat, že svobodní jsme.


*


       V koloběhu znovuzrozování nás drží jenom naše lpění. Lpění na věcech, vztazích, pocitech, myšlenkách, lpění na vědění. Přitom budeme-li jen trochu pozorní a budeme-li si chtít odpovědět na otázku, kdo nebo co jsme – to abychom mohli identifikovat naše potřeby – odpovíme si mlčením. O našem Já nebudeme vědět vůbec nic. Rozdíl mezi člověkem probuzeným a člověkem, který žije v klamu duality, bude jenom v tom, že probuzený neví, kdežto ostatní sice neví taky, ale chtějí vědět. A to z důvodu, aby dosáhli pro sebe nějakého efemérního pocitu jistoty. Já je volnost, která o sobě neví. Já žádnou jistotu nepotřebuje.


*


       Ulpět můžeme nejen na věcech, vztazích, myšlenkách či citech, ale později též na prázdnotě a nemyšlení. Sansára i nirvána jsou jedno a totéž. Zbavme se představy, že musíme někde přebývat. Jen pro toho, kdo nemá svůj azyl ani tam, ani jinde, není ani sansára, ani nirvána.


*


       ”Krásný strom myšlení, jenž nezná dvojnost, prorůstá celým velkým světem, nese květy a plody soucitu a jmenuje se služba druhým.

       Krásný strom prázdnoty bez květů prorůstá celým světem, kdo by jej tam hledal, spadne… tam nejsou větve.

       Dva stromy – a vyrostly z jednoho semene, a tak nesou jen jedno ovoce. Ten, kdo nezná rozdílu mezi nimi, je osvobozen od nirvány i sansáry. Kdo se ale přiblíží a odchází s nenaplněnou touhou, pro toho je lepší, aby opustil dům a přijal misku, již mu hodí ze dveří.

       Kdo připoután k prázdnotě zapomněl na soucit, nedosáhne nejvyššího stupně. Kdo má jen soucit, nezbaví se pout bytí. Jen pro toho, kdo je silný obojím, není ani sansára, ani nirvána.”

       Saraha


*


       Život bez ega je životem bez touhy. Bez touhy po dosahování, bez touhy po poznání, bez touhy žít a vědět. Pak si možná trochu rezignovaně můžeme říct, že vlastně nevíme, co to znamená nechtít. A už bychom zase chtěli vědět – absurdní kolotoč touhy pokračuje. Co to je nechtít, to nám nepoví nikdo. Nikdo, ani probuzený to neví. Jenže on to vědět nechce, ani to vědět nepotřebuje. Životu bez lpění se nemusíme učit. Jde nám to samo a my nevíme, proč a jak.


*


       Naše smrt jde ruku v ruce se životem. Svolíme-li k ne-vědění, zmíráme pro naši představu minulosti a budoucnosti. Zmíráme na kříži prostoru a času. Zmíráme pro náš život v očích druhých lidí. Ti na nás budou vidět vždy jen to, co vidět chtějí. Náš život je však svobodou, která neví. To, jak nás vidí ostatní, není už naše věc.


*


       Jak nepokryté lpění, tak odpor pramení z naší pýchy. Nazveme-li pýchu jejím pravým jménem, řekne nám sbohem a s ní odejdou všechny naše rozpory. Poznáme-li naši pýchu, poznané odejde a přijde volnost, která neví – láska.


*


       Jakmile přičichneme ke svému Já, chceme, abychom žili věčně. A to i tehdy, je-li naše Já dosud podbarveno našimi závislostmi. Proto lpíme na tom, abychom v očích druhých lidí přežili naši smrt jako velicí guruové, rodiče, státníci, sportovci nebo třeba padouchové. U kořene všeho tohoto lpění je naše klamné ztotožnění se s tím, jak se jevíme ostatním lidem, tedy s naším tělem.

       Ztotožnění se s tělem je však provázeno strachem ze smrti. Proto nás to za každou cenu žene k tomu, abychom na světě zanechali něco, co si lidé budou pamatovat. Ego je klamné ztotožnění se s tělem. Zůstane-li po nás něco, co ostatní osloví, však už není naše věc. Jen ten, kdo zemřel své touze po bytí, je doopravdy svobodný.


*


       Kdo zemřel tomu, jak se jeví ostatním lidem, je osvobozen od ega. Ostatním se sice jeví jako nositel určitých vlastností, tyto vlastnosti si však neuvědomuje. Bez přilnutí prochází světem volný a svoboden.


*


       V rovnováze rozumu a citu se rodí Syn Boží. Kristus vzniká spojením mužského a ženského elementu. A protože je rozum především mužskou doménou a cit zase patří převážně ženám, Vánoce prožíváme spojením obou. Ten, kdo je netečný jak k mužské, tak k ženské stránce sama sebe, překročil protiklady obou elementů a je svobodný.


*


       Odpor je stejně jako nekritické přijímání závislostí. Odpor k věcem, vztahům, tělu, citům a myšlenkám nám brání vidět skutečnost takovou, jaká je. Vstoupíme-li i tam, kam jsme dříve nechtěli, naše představy rozkvetou a zemřou a odpor vystřídá indiferentnost.


*


       Když se nám do cesty postaví nuda, neměli bychom se hned za každou cenu utíkat ke vzrušení. Zůstaňme zaujati vnitřním mírem, který je vždy po ruce. Budeme-li i potom mít zájem něco činit, klidně si to dopřejme. Zaujati vnitřním mírem neztratíme lehkost a klid ani v nejpernějším dni.


*


       Na tomto světě se musíme vydat sami ze sebe. Kdo si nechává všechno jen pro sebe, neobjevil dosud soucit a bude se sem muset ještě vrátit. Proto se vložme do všech svých vlastností a hrajme vše jako dobří herci. Vyjdeme odsud pouze za předpokladu, že ze sebe vydáme vše, čím jsme byli obdařeni.


*


       Podle tibetské tradice je náš svět jedním z bard, kterým procházíme na naší cestě za osvobozením. Toto a každé další bardo je výsledkem našich tužeb a očekávání, které naše mysl promítá na plátno vědomí. My a s námi celý náš svět bude vždy takový, jací chceme být a jaký chceme, aby byl. Osvobození od vznikání je tu však jen pro toho, kdo svým touhám po bytí zemřel.


*


       Miliony lidí se dnes a denně pídí za poznáním. Dodržují určitý systém pravidel, cvičí a meditují. A to jen proto, aby dosáhli osvícení. Osvícení se však nedosahuje. Nic takového jako probuzení tu není k dispozici. Abychom se mohli probudit, museli bychom spát. Abychom si mohli něco připomenout, museli bychom to nejdříve zapomenout. Ne-vědomí však zapomenout nelze, proto se také nemáme z čeho a do čeho probouzet. Probuzený ví, že poznání neexistuje. A pokud na cestě k tomuto zjištění prošel pěstováním určité disciplíny či pokud meditoval, bylo to jenom proto, aby se jeho ego přesvědčilo, že tudy cesta nevede. Jeho touha po poznání ho dovedla až na práh vzdání se ega. V okamžiku, kdy ego prohlédnul jako klamný názor, padla i potřeba dosahování.


*


       Lidé už se mnoho naspekulovali o vzniku a vývoji světa a vesmíru. Přestože dospěli k teoriím o jejich zániku či věčnosti, nikdy se nezamýšleli nad tím, co je k jejich spekulacím vede. U kořene těchto bádání leží strach. Strach z toho ”nebýt”. Představy o novém světě, který povstane z popela toho starého, představy o věčnosti vesmíru, toto vše děláme proto, že chceme, aby naše Já žilo věčně. A protože je naše Já za vším a všude, spojujeme si naši představu o věčném Já s trváním tohoto světa či vesmíru. Kdo umřel svým touhám po bytí, pro toho existuje jen teď a tady. Probuzený je bytost zbavená svých představ. Probuzený neví a nic vědět nepotřebuje. Probuzený nemá, kam by hlavu složil. Neexistuje nebe ani vesmír, na kterém by ulpěl. A neexistuje forma, v níž by se kdy musel zjevit.


*


       Hledáme-li v životě něco trvalého, měli bychom si položit otázku, jestli něco trvalého vůbec existuje. Ego se musí přesvědčit, že ať hledá, kde hledá, vždy bude mít jen prázdné ruce. Pokud jsme se tedy přesvědčili, že věčnost neexistuje, rezignovaně přestaneme hledat. V tomto momentě se vzdáváme našemu ”nevím” a žijeme od okamžiku na okamžik vždy novou skutečnost. Nic pro nás nebude všední. Jen vždy nové a svěží.


*


       Poznat skutečnost takovou, jaká je, znamená naši mysl zastavit na tom, co vidíme, a zabořit do toho prst našeho uvědomění. Přestaneme-li skutečnost rozebírat a utíkat od ní, naše pozornost nás okamžitě dostane nad protiklady chtěného a nechtěného. Zaměříme-li však naši pozornost na to, že vlastně nevíme, nemusíme odcházet nad protiklady, ale zjistíme, že jsme přímo v Tom.


*


       Naše hra na dualitu je všední a fádní. Naše Já si hraje na dualitu sama se sebou. Náš poslední únik před skutečností zpravidla spočívá v tom, že něco pro nás nepřijatelného uchopíme a snažíme se to odevzdat někomu druhému, například Bohu. Důležité je uvědomit si, že vedle našeho Já není nikdo druhý k dosažení, tudíž od nás toto ”něco” nemůže nikdo odejmout. Tehdy konečně pochopíme, že jsme na to sami a sami se na toto ”něco” musíme podívat. V okamžiku, kdy tomu dáme jméno, jako poznané to odchází, aby se to už nikdy neobjevilo. Zůstane nám jen naše ”nevím”, které nezná dualitu. Že jsme spoutaní, křičí mnozí. Skutečnost, že je někdo svobodný, je věc téměř neslýchaná. Proto se přestaňme pitvořit a hledat na sobě něco, čím bychom spoutaní být mohli a přiznejme si, že svobodní jsme už v tomto okamžiku


*


       Hra na dualitu. Hra jediného všudypřítomného Já, které prstem pozornosti ukáže na svůj projev, na tělo, a prohlásí: ”Jsem takové a takové”. Jenže v okamžiku, kdy se naše Já ztotožní s tělem a jeho vlastnostmi, automaticky vyřadí ze hry vlastnosti opačné. Tento názor nás staví do rozporu protikladů. Například názor jsem nemocný vydělí protiklad jsem zdravý. A my začneme chtít být zdraví. Začneme toužit po celistvosti, v níž spatřujeme doplnění toho, co nám podle našeho názoru chybí. Touha nás však unáší pryč od uvědomění si toho, co je, tedy nemoci. Zastavíme-li útěk naší mysli ke zdraví, uvědomíme si skutečnost, tedy nemoc. Pokud spatřujeme to, co je, naše pozornost nás vytáhne zpět do zdroje nad protiklady. Takto to činíme pořád znovu a znovu, z okamžiku na okamžik, dokud si neuvědomíme, že není třeba být ani na periferii, ani ve zdroji a opustíme naši představu potřeby přebývání. Pro Jednotu je dualita jenom dým, který se jednou rozplynul a nic po něm nezbylo. Pro Jednotu dvojnost neexistuje.


*


       Ve skrytu duše stále doufáme, že objevíme systém všehomíra. Očekáváme, že dosáhneme poznání, a všechny naše snahy jsou motivovány tímto očekáváním. Toužíme po něčem, co by jednou provždy vyřešilo naše problémy a přineslo nám trvalé štěstí. U kořene tohoto postoje plného nadějí a očekávání leží naše touha, touha vědět. Chceme vědět a chceme navždy žít v tomto poznání. Uvědomíme-li si tento náš absurdní postoj, odejde touha po poznání a s ní i naše představa věčného života. S odchodem touhy po životě zemřeme na kříži prostoru a času, zemřeme naší okoukané hře na dosahování, zemřeme hře na dualitu. A s naším ”nevím” povstaneme k novému životu v teď a tady.


*


       Lidé, ať jsou, kde jsou, stále uvažují, kde by mohli být. Jsou v práci a chtěli by být doma, jsou doma a chtěli by být někde v hospůdce s přáteli, jsou v hospůdce a chtěli by být v nebi. Jejich mysl bloudí představami, ale ať dělají, co dělají, jsou a budou vždy jen tam, kde zrovna jsou. Skutečnost, tedy její uvědomování, jsou jediným lékem na jejich mysl zmučenou touhou být někde jinde. Lidé nejenom že jsou vždy teď a tady a nevidí to, ale dokonce si myslí, že si to teď a tady nezaslouží. Přitom bezčasá přítomnost je něco, co jim nikdy odejmuto nebylo a je to klíč ke klidu na zemi. Chtít dlít někde jinde než tam, kde jsme, chtít mít něco jiného, než máme, je stavěním vzdušných zámků našich představ. Pro tyto představy se bráníme otevřít oči a vidět to, co je. Jsme jako děti, které sice vědí, kde jsou, ale ve své hře na zavřené oči to nechtějí vidět. Tyto oči zavřené tomu, co je, stačí jen otevřít, abychom viděli Skutečnost. Nejlepší sádhanou je jen sledovat to, co je.


*


       Láska je volnost, která neví. Láska nemůže spoutat nejen naše Já, ale ani Já žádné z ostatních bytostí. Jsme-li svobodní, neuvědomujeme si nejen existenci našeho vlastního Já, ale samozřejmě ani Já kohokoliv jiného. Subjektivně jsme sami ve všem a všude, neexistují pro nás tedy žádné jiné bytosti, které bychom mohli potkávat a poznávat. Pokud pro nás dosud existují, jde pouze o naše představy. Ve skutečnosti je Já ve všem a nic druhého pro něj neexistuje, a to jak pro nás, tak pro všechny ostatní. Já poznává ve všem jen samo sebe. Vyčerpáme-li všechny možnosti, jak poznat něco druhého, ať už to bude člověk nebo Bůh, bude naše poznání spočívat v tom, že zjistíme, že tu vlastně nic k poznání není. Jednota je volnost, která nemá konkurenci. Jednota je skutečnost, kterou žijeme všichni, ať se dosáhnout poznání dosud snažíme, či jako probuzení nikoliv.


*


       Myšlení je minulost. A s myšlením jsou minulostí všechny obsahy vědomí, všechny pocity a postoje. Obsahy vědomí tvoří vše poznané. Poznané za normálních okolností odchází, aby nás už nikdy nerušilo z našeho klidu. Vrací se pouze za předpokladu, že lpíme na životě. Existovat totiž můžeme jen v čase, jen v poznaném a minulosti. Žít nový život můžeme jen za předpokladu, zemřeme-li poznanému. Jakákoliv změna se děje jen tehdy, umřeme-li minulosti. Změnu přivodí jen konec času v nevědomém tady a teď.


*


       Analýza není tím pravým prostředkem k tomu, abychom se zbavili našich závislostí. Potřebné kritické zkoumání toho, co je, tu bude jen tehdy, pokud se nebudeme opájet variační schopností intelektu a naše mysl ustoupí ve prospěch pozornosti. Zatímco rozum je jako kvasnice v těstě naší mysli, pozornost je ostřím, které spolehlivě rozetne gordický uzel naší závislosti. Jdeme-li cestami rozumu, kyne nám naše mysl před očima. Pozornost nám však dá prostředek k rozlišení našich představ od skutečnosti. Zaboříme-li do obsahů vědomí naši ostrou pozornost, mohou se nám některé naše představy mimovolně vizualizovat ve formě jakýchsi snových postav. Naše představy se nám v těchto formách představí ve své nahotě, aby v poznaném nadobro odešly.


*


       ”Tady a teď je království nebeské”. Měli bychom si proto dobře posvítit na naše představy, které nám brání spočinout v bezčasém teď a tady, a kritickým zkoumáním je poznat takové, jaké jsou. Vše poznané nám dá sbohem, aby se už nikdy neobjevilo. Uvědomování si našeho ”nevím” (někdy se používá výrazu ne-vím) je tu z okamžiku na okamžik. Nekompromisně odhalovat naše představy, kterými ulpíváme na minulosti, znamená stále a stále se nořit do vnitřního míru, který sice označujeme jako vnitřní, ve skutečnosti je však odnikud a nikam neodchází, je proto stále zde. Zůstaňme zaujati tímto vnitřním mírem, na něm se ulpět nedá, neboť vedle něj již tu není nikdo, kdo by ulpět mohl. Představa našeho já, ať už bude s malým či velkým J, zemřela spolu s minulostí a naší touhou po životě.


*


       Svobodě musíme svolit. Svolit bez výhrad tomu, co je. Ať už si na pomoc vezmeme představu Boha a řekneme: ”Buď vůle Tvá”, nebo prostě zemřeme našim vlastním touhám, musíme svolit k tomu, co je tady a teď. To co je tady a teď, je volnost, která neví. To o čem můžeme vědět, je minulostí. Být tady a teď znamená zemřít minulosti.


*


       Naše mysl je posedlá minulostí. Pokud se v mysli něčím zaobíráme, je to minulost. Posedlostí se nám minulost stává tehdy, pokud si bláhově myslíme, že ji snad našimi spekulacemi můžeme změnit. Že můžeme ovlivnit to, jak se jevíme ostatním lidem. Ve skutečnosti nevíme nic o minulosti, stejně jako nevíme, jak se ostatním jevíme. Není to již naše věc. Svolit svobodě znamená zemřít minulosti a zemřít tím naší touze žít v představách vlastních nebo snaze ovlivnit to, jak nás vidí ostatní.


*


       Člověk by na jednom místě mohl žít třeba dvacet let, a stejně by na tom místě vlastně nemusel být ani jednou. Jeho představy mu nedovolí, aby spočinul tady a teď a svolil tomu, co jest. Ať už ty představy jsou jakékoliv, vždycky jsme jen tam, kde zrovna jsme. Jenomže to někdy nevidíme. Co tedy musíme udělat? Jen otevřít oči tomu, co jest.


*


       Lidé rádi věří tomu, co jim dává iluzi existence a zaručuje zdání vlastního vývoje. Tak je tomu i s karmickým zákonem. Kdo žije teď a tady, jde odnikud nikam. Pevně spojen v jedno se svým zdrojem, z Ne-vědomí povstav, do Ne-vědomí se navrací. Kdo opustil představu Boha, strhnul závoj kolektivní iluze života, tzv. máji. Mája je zdání o putování duše jednotlivými zrozeními. Májou podle tradice Bůh zahalil pohled svého stvoření, aby mělo zdání své autonomní existence. Kdo zemřel všem svým představám, ten se karmou vůbec nezabývá.


*


       Aktivita mysli a naše postoje, které zaujímáme k minulosti, jsou pravidelně provázeny změnami dechu a jeho nepravidelností. Zemřeme-li minulosti, náš dech se zklidní a jako naše prázdná mysl plyne odnikud nikam jako řeka mezi hladkými strmými břehy. Souvislost mysli a dechu je známa již dávno. Plynulý dech je takovým indikátorem klidu mysli a nelpění na minulosti.


*


       Člověku, který se stále zaobírá časem, se času nikdy nedostává. Žije stále v minulosti a vyčerpává se tím, aby si čas udělal. Člověk žijící teď a tady se o čas nestará. Dělá vždy naplno to, co zrovna dělá, a o čas se nezajímá. A pokud se náhodou nad tím zamyslí, zjišťuje, že času, po kterém všichni tolik prahnou, má tolik, že by ho mohl prodávat.


*


       Lidé někdy žehrají na to, že nemají dostatek místa k tomu, aby byli takoví, jací jsou. Hledají pak v ostatních ty, kteří by měli být na vině tomu, že oni sami svůj prostor nedostali. Někdy je to až směšné. Já nemá konkurenci v druhém. Jeviště, na kterém se tito lidé mohou uplatňovat, je ve skutečnosti úplně prázdné.


*


       Někteří autoři hovoří, alespoň na počátku duchovní cesty, o nutnosti budovat svůj charakter. Odhlédneme-li od toho, je-li cesta duchovního sebezdokonalování vůbec reálná, musíme konstatovat, že tzv. charakter není nic jiného než retrospektiva, se kterou se díváme do minulosti a své minulé vlastnosti se snažíme změnit tím, že do budoucnosti promítneme vlastnosti chtěné. Tento způsob budování charakteru je však klamný. Proto, aby do našeho života přišla změna, musí vše minulé skončit. Znamená to bdít, aby nic minulého již do našeho vědomí nepřišlo. Nebudeme-li lpět na minulosti, není důvod, aby se to, čím jsme se možná projevili kdysi za určitých okolností, projevovalo znovu. V tady a teď není žádného opakování. Je jen vždy nová skutečnost, kterou bezprostředně reagujeme na podněty z našeho okolí. Náš skutečný charakter jsou vlastnosti, které si ani neuvědomujeme, neboť jsou přirozeným přívlastkem našeho Já, a kterými se jevíme ostatním lidem. Kdo zemřel svým představám o tom, jak se jeví ostatním, kdo zemřel minulosti, má volné ruce k tomu, aby se projevoval vždy bezprostředně a podtrhoval tak pestrost, která je vlastní všemu stvoření.


*


       Myšlenka začíná a končí tady a teď. Z Ne-vědomí povstává, prožívá svůj prázdný život a do Ne-vědomí se vrací. Proto nehledejme klíč k řešení našich problémů v minulosti.. Myšlenka, vyčerpá-li svůj potenciál, zemře v tady a teď. A s myšlenkou zemře jakýkoliv pocit či postoj, který s myšlením, a tedy s minulostí, souvisí. Každá myšlenka, pocit i postoj má v sobě svůj konec zakódován již od svého vzniku. Nechejme ji projít její existencí a ona vyčerpá svůj potenciál, tady a teď zemře a vrátí se do Ne-vědomí.


*


       Jak jsou lidé krutí k sobě, jsou krutí i ke svému okolí. Jsou to oni, kdo soudí sami sebe. A pokud soudí jiné, soudí tím sami sebe v nich. Láska je volnost, která neví. Láska je prosta samolibosti a nezná odsudek krutosti. Krutost a samolibost musejí skončit. A zemřít mohou jen tehdy, pokud si je uvědomíme právě teď. Právě teď totiž zmírají a vrací se do Ne-vědomí.


*


       Ať probuzený, nebo hledající, všichni hrajeme svoji roli ve velké hře Stvoření. Probuzený však na rozdíl od hledajícího na své roli nelpí. S uvědoměním si role, kterou hrál, ztratil totiž jak strach z toho, že ho ostatní odhalí, tak požitek, který mu skýtalo to, že ostatní mohl vodit za nos. Zanechejme pošetilé hry na schovávanou, kterou před světem hrajeme. Ostatní to stejně vidí, domnívají se však, že oni sami zůstanou skryti. Možná mají taky strach nám to povědět, protože pravda může odhalit pravdu. Tak v nevědomosti o sobě hrajeme každý hru se sebou samým. Je to však nevědomost pouze zdánlivá. My sami se totiž známe velice dobře, bojíme si to však sami sobě přiznat. Nečekejme, že nás za naši lest někdo bude soudit, že nás vyobcují nebo pověsí na kříž. Důležité je přiznat svoji roli sám sobě a pak se sám sobě vysmát. Ať je to role světce nebo obyčejného člověka, my sami se odsuzujeme k tomu, abychom v ní bloudili. Dejme vale strachu a na všechny bytosti, které dosud žijí v klamu, hleďme se soucitem. Rozváže nám to ruce k tomu, abychom svým životem mohli vzdát hold svobodě.


*


       Meditace je plynutím bez začátku a bez konce. Ničím nepřerušovaný proud prázdné mysli. Plynutí bez interpunkce. To jen my sami rozčleňujeme naše denní vědomí na etapy, na úseky ohraničené naší představou frázovitosti. Ve skutečnosti je naše denní vědomí nerozlišené a bez přerušení plyne z neznáma do neznáma nezávisle na tom, čemu se zrovna věnujeme.


*


       S našimi vlastnostmi jsme úplně sami. Netřeba se namáhat tím, abychom je směrovali k někomu druhému, protože tady nikdo druhý není. Nikdo druhý je z nás nemůže sejmout. Na naše vlastnosti si musíme posvítit tak, že s nimi budeme sami. Jen tehdy si můžeme být jisti, že kritické zkoumání našich vlastností není jen útěkem před nimi, útěkem k někomu nebo něčemu druhému.


*


       Pěstujeme-li tzv. gurujógu, nehleďme na našeho učitele, jako by byl za horami nebo dlel v nějakém nebi. Guru je teď a tady, je to naše vlastní Já. Ramana Maharishi řekl svému žáku Paulu Bruntonovi, že Kailás, posvátná hora buddhistů, po které Brunton toužil, je v něm. Kailás je jeho Já. A stejně je to s guruem.


*


       Dokud tu bude tělo, bude tu i Já. Já však není na našem těle ani zdaleka tak závislé, jak se nám může zdát. Já, vědomí, je svobodné a my budeme svobodní s ním a v něm, pokud nebudeme na těle lpět. Neznamená to však, že bychom měli tělem pohrdat nebo ho dokonce týrat. Na těle lpíme tehdy, nemůžeme-li se od něho odlepit. Vědomí je naplněno i mnohem jemnějšími kvalitami, než je jenom tělo. A my jsme svobodní, pokud nelpíme ani na jedné z kvalit, které si uvědomujeme a můžeme uvědomit.


*


       Ego se musí přesvědčit, že ať dělá, co dělá, vždy bude mít jen prázdné ruce a že skutečnosti se nedosahuje. Ve své sebepřesvědčovací kampani jde často až do extrému, kde koketuje s fundamentalismem. Tato jeho hra se pak stále opakuje až do té doby, kdy to ego nevzdá. Ego vzdá svoji hru na dosahování a my staneme v teď a tady a uvědomíme si, že naše touhy po realizaci pramenily jen z klamného přesvědčení, které se vypařilo jako pára nad hrncem.


*


       Sebelítost je minulost. Našeho skutečného Já nemáme proč litovat. Na něm neulpí ani smítko. Je teď a tady, a proto stále nové a svěží. Litujme pouze naší představy o sobě vytvořené na základě vzpomínek z minulosti. Obraz našeho já vytvořený ze vzpomínek je neskutečný. Kýžené změny docílíme jen tím, že se na naši minulost nebudeme ohlížet. Změna nastane jenom tehdy, pokud to minulé pro nás skončí. V tady a teď si minulostí nesvazujeme ruce a můžeme dělat vše tak, jak nám to vyhovuje.


*


       Pod příslibem toho či onoho zpracovávají lidé svoji mysl tak, aby ji umrtvili. Zmrzačená mysl nám však nic nepřinese. Měli bychom spíše bdít nad tím, abychom si jak naše myšlení, tak nemyšlení nepřivlastňovali. Postoj ”já myslím” stejně jako ”já nemyslím” pramení ze zažitého zvyku kontrolovat všechny procesy v naší mysli. Tomuto klamnému postoji se říká ego. Ego je však pouze klamem a klam přece nemusíme umrtvovat ani zabíjet, nýbrž si ho pouze uvědomit.


*


       ”Každý žebrák by chtěl rozdat milion!” Dnešek se samozvanými guruy, mistry a avatáry jenom hemží. Někdy pro samého mistra nevíme, kam šlápnout. Jediný pravý mistr je naše Já. Pokud je už někdo hoden být v souladu s tradicí nazván mistrem, měl by nám umět říct, co to naše Já vůbec je. Protože zná-li on svoje Já, zná automaticky i Já všech ostatních bytostí, neboť toto Já je univerzální.


*


       Z relativního hlediska přísluší každý do jisté vývojové úrovně. Někteří jsou svým egem zatíženi více, jiným se už lépe dýchá. Postoje lidí na nižších úrovních mohou být brzdou pro ty, kteří jejich obzory již přerostli. Pokud tedy máme mluvit o strážcích prahu, jsou to pro nás názory těch, kteří jsou vývojově na nižších úrovních než my. Ve světě tak narážíme na úskalí toho, že ve skutečnosti jsou sice všichni svobodní, svými postoji však setrvávají na svých omezených úrovních. Rčení ”Vše je rovno” ve skutečnosti sice platí, v potaz však obvykle bereme i to, že si to uvědomuje jen málokdo. Úrovně jsou tedy jen relativní. Absolutně neexistují. Absolutno a relativita jsou však jedno a totéž. Jde o jednotu Podstaty a projevu.




Licenční ujednání:
Uvedená kniha "Vzkříšení"
1)   smí být provozována pouze na webu www.medo.cz
2)   nesmí se kopírovat, přenášet či jakkoliv reprodukovat a modifikovat (např. na jiných webových stránkách nebo tiskopisech)
3)   uveřejnění v jiných literárních dílech, kandidátských pracích lze pouze se souhlasem autora
4)   změna práv vyhrazena autorovi (Jiří HANK)

© Copyright 2005 by Jiří HANK