Jak se ukazuje, objevují se v mysli mnohé rozpory. Rozpory jsou totiž vlastní pouze mysli. Objektivně totiž neexistují.
Je přirozené, že rozpory vznikají. Na tom není nic divného ani špatného a je velmi prospěšné, pokud si tuto vlastnost mysli uvědomíme. Pak se totiž lehce můžeme vyhnout tomu, abychom na základě takto vytvořených závěrů zaujímali určitý postoj. Tímto postojem bychom se subjektivně vymezili pouze na pole, které je vymezeno vytvořeným závěrem. A to přece neodpovídá skutečnosti, která je nade všemi rozpory mysli. Skutečnost je jednota bez protikladů.
*
Život plyne podle přirozených zákonitostí, podle nichž potřeba a zralost vyvolají odpovídající následky v podobě souběhu takových okolností, které vedou k uspokojení této potřeby.
Lidé mají tendenci tomuto přirozenému běhu událostí nedůvěřovat, pokud jsou schopni si ho vůbec jako takový uvědomovat. V návaznosti na to pak z objektivní jednoty vydělí jakýsi subjekt, ego, já, které pak jakoby pracuje na vývoji těchto událostí s cílem něčeho dosáhnout, s cílem vyvolat určité změny.
Podle slov Ramany Maharishiho je všechno snažení zbytečné, neboť je vše stejně již dané. S tím bychom mohli i nemuseli souhlasit. Co je však důležité, tato teze odstraňuje právě potřebu se vymezovat jako konající a jednající subjekt.
"Já konám" je jako jed černého hada, který nás otravuje celý život. Jde o klamný názor, který jakoby omezuje naši svobodu. Možná že není ani tak nutné důvěřovat slovům R. M., jako spíše s lehkostí bdít nad tím, aby tento mechanismus sebevymezování vůbec nenastal. Pak je v tom pokora a přirozená lehkost bytí.
*
Sen v noci na včerejšek souvisel s filmem Mela Gibsona Umučení Ježíše Krista.
V roli J. K. se objevil sám spoře oděný M. G. V pitoreskním tanci bičoval sám sebe. Poté k němu přistoupili vojáci a železným kůlem mířeným přímo do hlavy jali se ho přitloukat na kříž. Z otevřené rány tryskala voda, kterou sám mučený označoval za obsah svých vředů.
Tento sen by se dal vykládat jakkoliv. Podle psychologů jsou sny obrazy, kterými nám naše nevědomí promítá potlačená přání. Krutost a sebemrskačství nejsou cestou k vykoupení. Pudové stránky naší bytosti se nezbavíme tím, že se za ni budeme bičovat nebo že ji přibijeme na kříž. Stoje nad protiklady mysli, musíme ji naší pozorností do sebe integrovat jako jednu ze stránek našeho Jáství, které ve svém projevu tvoří pestrý kolorit našeho světa.
*
Já je samo, je to jednota bytí. Já je ve všem a všude. Já nemá konkurenta, je pouze jedno, samo o sobě. Ano, já je skutečnost sama o sobě. Kdyby nebylo samo, musela by vedle něj existovat ještě nějaká druhá entita. To by však již nebyla jednota, nýbrž klamná dualita.
Jednota je Já. Co to znamená? Že Já nespočívá v něčem jiném či mimo kohokoliv. Je to Já a Já mají přece všichni. Neznamená to však, že by vedle sebe existovalo tolik Já, kolik je bytostí. Já je skutečnost sama o sobě, svou povahou je totožná s tím, co nazýváme Bohem. Individuální je v tom smyslu, že ho má každá bytost, univerzální v tom, že je ve všem a všude.
"Já jsem světlo světa", řekl Ježíš. Toto Já je Synem Božím a nazýváme ho Kristus - to je výše zmíněný individuální aspekt bytí. Aspekt univerzální - Bůh Otec, je v nedělitelné jednotě s aspektem individuálním. To je jednota Boha Otce a Boha Syna. Jednota v Duchu svatém, jednota ve Vědomí této skutečnosti.
*
Mnohé však napadne otázka, jak se k tomu dostat. Zabývejme se však touto otázkou hlouběji. To, o čem tu mluvím, je jediná skutečnost. Vše, co můžeme vidět uvnitř i vně nás samých. Dostávat se do této skutečnosti netřeba. Je to vše, o čem víme. Je jen nutné si tuto skutečnost jako takovou uvědomit a nevyhýbat se jí.
"Že to tak je? Proč to však nevidím!?" napadne nás. Jednu radu bych v tuto chvíli měl. Stupňujme naši touhu po Já, po Bohu, který je ve všem a vším, na naprosté maximum. Pak už máme jen krůček k tomu, abychom odhalili, co nás vlastně od Já dělí. Je to právě ta touha, ta ústa otevřená v touze po Bohu, jako by snad vaše Já bylo od vás odděleno. Tato otevřená ústa v touze po Já neznamenají nic jiného, než orientaci na Já jako na něco druhého, dualitu. Já však nemá v druhém konkurenci, je to čistá subjektivita. Já je proto jako něco od nás odděleného, jako objekt, je nepostižitelné.
Ano přátelé, Já nám uniká jen proto, že ho hledáme…. Jako bychom ho snad mohli někdy ztratit.
V tomto světle se pak právě zmíněná orientace na Já jako na něco druhého a touha po něm jeví jako nesmyslná. Pak už nezbývá udělat nic jiného, než ta otevřená ústa zavřít a nikdy je už neotvírat.
*
"Jak však poznám, kdy tak mám učinit? Kdy se mám touhy po Já zbavit?" ptáte se mě znovu.
Teď a nikdy jindy. Toto uvědomění není na čase závislé. Pro samotné odhalení skutečnosti, toho, co je, přece žádný čas nepotřebujeme. Prostě to udělejme, a to hned teď. Celý život jsme Já hledali. Nehledat pro nás znamená něco zcela nového.
*
S touhou po poznání je to stejné jako s touhou po Já. Celý život neděláme nic jiného, než hledáme šém, který by oživil Golema, náš nový život.
Poznání je, poznání není. To jsou slova Fráni Drtikola. Pokud poznání hledáme, tak nám význam těchto slov uniká. Ztratíme-li touhu po poznání, po Bohu, po Já, lehce si uvědomíme, že nic z toho, co jsme si dříve představovali, vůbec nepotřebujeme. Já je úplné, nemá protiklad ani doplněk, je to celistvost. Co by také mělo Já chtít, je-li ve všem?
*
Je třeba se pro Já něčeho vzdát?
Pro Já se ničeho vzdávat nemusíme. Já po nás také nic nežádá. To, oč tu běží, není výměnný obchod. Jde o uvědomění si skutečnosti. Uvědomění si toho, co je. Potřebujeme snad proto, abychom si uvědomili skutečnost, něco získat nebo se něčeho zbavit? Kam bychom to, čeho se chceme zbavit, ať už by to byla věc nebo vlastnost, měli odsunout, je-li Já ve všem a všude?
Před ničím není třeba utíkat a nic není nutné získat. "Jsem, který jsem", pravil Bůh Mojžíšovi. Nechme tedy to, co je, aby bylo tak, jak je. To je pravá a jediná pokora. Stanovisko přijetí a odporu nám pouze brání v tom, abychom si vše v životě uspořádali tak, jak jen nám to vyhovuje.
*
Mysl vytváří protiklady. Rozpory mezi tím, co považujeme za dobré, a tím, co pokládáme za špatné, rozpory chtěného a nechtěného. Postavíme-li se za takto myslí vytvořené stanovisko, nepřestáváme pak utíkat od nechtěného ke chtěnému. Abychom si uvědomili Já, tedy to, co je, musíme stát nad protiklady, které mysl vytváří.
Pak se možná podíváme sami sobě do tváře a uvidíme vše v sobě a kolem sebe prostě tak, jak to je. Vidět všechno tak, jak to je, přímo, bez cejchu ohodnocení, to je zcela nová a objevná zkušenost. A právě toto by si nikdo neměl nechat ujít jen proto, aby se v nekonečném kolotoči hnal za svým ideálem.
*
Lidé s vervou brání svůj názor na sebe i svět, který si na základě poznaného utvořili. Ale ať dělají, co dělají, stejně se jim jejich názor jednoho krásného dne zbortí jako domeček z karet. Najednou se cítí jaksi bezprizorní a úplně bezbranní. Ale jen se trochu otřepou, už zase staví svoje vetché přístřeší a mobilizují na jeho obranu.
Je otázka, jestli člověk vůbec takové zbraně potřebuje, a potřebuje-li na sebe a na svět zastřešující názor. Vždyť Já každé bytosti je přece ve všem a všude. Proti čemu je nutné toto Já bránit, nemá-li v ničem protivníka? Blažení, kdo to vidí.
*
V životě se setkáváme s mnoha autoritami, pod jejichž vahou kterých formujeme naše postoje. Ať už je to autorita rodičů, učitele či nějaké knihy. Přijmeme jejich postoj a vše ostatní, co tomuto postoji nevyhovuje, odmítáme.
Navíc odmítáme nejenom to, co k nám přichází zvenčí, ale i to, čím se projevujeme my sami. Postoje přejaté od autorit nám brání v tom nejpodstatnějším, a to je poznat sama sebe, vidět to, co je, tak, jak to je. A na základě toho si pak věci ve svém životě uspořádat tak, jak nám to vyhovuje.
*
Mysl je jako vlny na hladině oceánu bytí. Mysl je hra vln na hladině nerozlišeného Já. Přirozenou vlastností mysli je fragmentace, rozlišování stojatých vod nerozlišeného vědomí. Mysl sama nám na zásadní otázky odpovědět nemůže, neboť její odpověď by byla zase jen fragmentem skutečnosti. Stačí však být si jen této její vlastnosti vědom. Právě toto vědomí je klíčem k řešení zásadní otázky role mysli v životě každého z nás.
Mysl nám sice může dát odpověď na příčinu a důsledky jevů v sobě samé, její odpověď však bude vždy jen částečná. Ale může nám pomoci odhalit to, čím je naše mysl podmíněna.
*
Hře vln mysli na oceánu nerozlišeného vědomí říkají Indové líla.
Líla je jako film, jehož dějem není žádný z herců osobně dotčen. Každý hraje svoji roli tu s větší, tu s menší lehkostí. Uvědomit si fragmentárnost mysli nám může zásadně uvolnit pouta, která nám v líle svazují ruce.
Jsi dobrý herec, tak svou roli hraj dobře. O nic jiného se nestarej. Film běží, role se prolínají, herci přicházejí, studují, pracují, žení se, stárnou a zase odcházejí, ale Já zůstává tímto děním nedotčeno právě jako ten oceán, s nímž nehnou ani bouře na jeho hladině.
*
Ve hře mysli hraje každý svou roli. Každý hraje roli takového charakteru, která je mu vlastní a která mu vyhovuje.
Nemá smysl se přít o to, čí pohled je pravdě blíž a čí je jí vzdálen. Vše se dá přijmout, stejně jako odmítnout, vyjde to nastejno. V líle jde pouze o hru. A mysl bytostí je v této hře v roli herce. Je důležité, aby si každý uvědomil povahu, která je mysli vlastní, a nezabředal do rozporů, které mysl vytváří. Život lze žít s klidem a lehkostí, která je v jádru každému vlastní.
*
Klid myšlenek je vlastní všem bytostem. Kámen úrazu nastává tehdy, kdy zabředáváme do zdánlivých rozporů, které mysl vytváří.
Co je pravda, kde ji hledat a jak to, že pravdu nevidím? Tyto a další otázky se nám v nekonečném koloběhu honí hlavou a my se stále v mysli pídíme po odpovědi, jako by tato odpověď měla být kladivem, které jednou ranou vyřeší všechny naše otázky. Každá taková otázka je jen fragmentem skutečnosti. A stejně na tom budou všechny odpovědi. Ptát se po nerozlišeném vědomí nemá žádný smysl.
Jsme jako ti pověstní lvi, kteří nevědí, že jimi jsou. Ty jsi lev, tak prostě zařvi. Ty už svobodný jsi, tak zanech hledání odpovědi na otázku, jak se ke svobodě dostat. Uvědom si povahu mysli a žij šťastně.
*
Pokora znamená nechat to, co je, aby bylo tak, jak je. Nechat takto být každý pocit či stav mysli. Představa o stavu vyhovujícím, ke které se tak často utíkáme, se nikdy nestane kladivem, které by mělo rozbít to, co je. Minulé pocity štěstí ani chtěný stav budoucí nemají před tím, co je, žádný význam.
Stojíme-li v pokoře před tím, co je, pak na všechno toto hledíme nezprostředkovaně prožívajícím. Hledíme přímo, beze snahy to, co je, popřít nebo před tím utéci. Uvědomíme-li si vlastnosti mysli a její hranice, pohlédneme tomu, co je, bezprostředně do očí.
To, co je, zůstane vždy nepopiratelnou skutečností, ať už proti tomu děláme cokoliv. Snahy vymyslet prostředek ke změně toho, co je, nemají naději na úspěch. Nemusíme si však zoufat. To, co je, se ve svých projevech neustále mění. Každý projev skutečnosti, každý pocit či stav proto též pomine. Kráčejme životem bez přilnutí k němu a svobodně.
*
Mysl pro to, aby mohla něco podat či vysvětlit, využívá vymezených pojmů a tezí. Stejně tak moje mysl právě teď. To, o čem se tu však mluví, Já, je na rozdíl od mysli nerozlišené. Proto můžeme směle zapomenout na všechna slova, která na Já poukazují. A to jak na cizí, tak na vlastní. Já je prostřednictvím frázovité mysli nepostižitelné. Prohlédněme povahu mysli a žijme v blaženém klidu.
*
Výše popsaná podmíněnost mysli vlastně relativizuje i tyto zápisky. Já je nerozlišené a ačkoliv mysl rozlišená je, Já není myslí nikterak omezeno. Neboť i myšlenky jsou nirvána, jak pravil Fráňa Drtikol. Proto se netrapme ani myšlenkami, ani jejich absencí. Myšlenky jsou jako plující oblaka na obloze Já. Přicházejí a odcházejí, ale s Já to ani nehne. Pro Já se nemusíme ničeho vzdát ani nic získat. Já je úplné. Kdo toto prohlédne, žije blaze.
*
Kde jsou hranice sansáry a kde je nirvána? Tyto a podobné otázky nám mysl našeptává v nekonečném koloběhu. Říkám Vám, není hranic ani rozlišení. To jen mysl rozlišuje. Nirvána i sansára jsou však ve skutečnosti jedno a to samé.
*
Spočívá-li mysl v klidu, pak jakákoliv myšlenka může pramenit z intuice. Nesmíme však zapomenout, že každá myšlenka vždy zůstane podmíněnou. Každou takovou myšlenku bychom tedy měli podrobit detailnímu kritickému zkoumání. Pokud myšlenka skutečně pramení z intuice, pak snese jakékoliv zkoumání. Pokud z intuice nepramení, pomůže nám zkoumání alespoň odhalit ustálená podmínění mysli. U kořene našich podmíněností je klamná představa "já konám". Kritické zkoumání není však pouhou analýzou, kterou rozebíráme vše do šroubečku. Kritické zkoumání se nebojí ukázat na vše, co jest, prstem a pojmenovat to. Tehdy přichází porozumění. A porozuměním se to, co jest, naše rozpory, touhy a strach s námi rozloučí a už nikdy se neobjeví.
*
Mysl je podmíněná. Za to, do jaké podoby se tvaruje, mohou životní okolnosti, které na ni od kolébky do hrobu působí.
Detailním kritickým zkoumáním relativně ustálených tendencí mysli můžeme odhalit její podmíněnost. Klíč k odstranění těchto tendencí tkví v uvědomování si mysli takové, jaká je, tedy podmíněné a fragmentární. Pak už jen stačí nechat to, co je, aby bylo tak, jak je.
*
Žádná bytost nežije ve vakuu. Život, ač je v zásadě jedinou nerozlišenou skutečností, se navenek projevuje mnoha rozmanitými formami. A nutno dodat, že v tom je jeho obdivuhodná krása.
Tak jako všichni nemohou mít modré oči nebo blond vlasy, není pro všechny jen jedno povolání, není pro všechny ani jedno náboženství. Rozmanitost je stejně božská jako jednota života. Základ života je stejně božský jako jakýkoliv jeho projev. To jen mysl odděluje Boha od jeho stvoření. Ve skutečnosti neexistují žádné hranice.
*
Jak v mysli vznikají rozpory? Mysl je projevem Já. Je stejně božská jako její základ a ten se v mysli projevuje u každé bytosti svým jedinečným způsobem.
Necháme-li mysl takovou, jaká je, je všechno v pořádku. Problém nastává tehdy, pokud určitou tendenci, zpravidla pod vlivem autorit, jako jsou např. rodiče, učitelé, knihy či přátelé, v sobě popřeme a označíme za nežádoucí. Tím se však této tendence mysli nezbavíme, ba naopak. Potom začíná nikdy nekončící boj se sebou samým.
I taková tendence mysli, kterou jsme označili za špatnou, je projevem našeho Já. Je to naše Já a nezáleží na tom, budeme-li jeho některý projev označovat za špatný a utíkat se k projevům chtěným. Já je to, co jest. A nezáleží na tom, jakou nálepku jeho jednotlivým projevům dáme.
Proto nechme v mysli vše být tak, jak to je. Hodnocení není vůbec důležité. Uvědomme si každou i sebenepatrnější tendenci mysli takovou, jaká je. A prohlédněme klam sebevymezování v představě "já konám". Jiná cesta k odstranění všech relativně ustálených podmínění mysli neexistuje.
*
V čakře pupeční je uložena tzv. příčinná karma. V krční čakře pak karma dozrálá. Při projevu některé tendence v mysli můžeme proto někdy zaznamenat tlak v krční oblasti. Tzv. duchovní cvičení (např. tantrická vizualizace) jsou sice veskrze užitečná, avšak nikoliv nezbytná.
Při praktikování duchovních cvičení musíme počítat s tím, že se nám urychlí dozrávání karmy, která se nám pak jako určitá tendence mysli objeví ve vědomí. Někdy mohou být tyto projevy až překotné. Proto bychom měli při duchovní práci dodržovat určitá pravidla.
Vizualizace a cvičení by měly probíhat nenásilně, jako při snění. Navíc je nutné být nad protiklady, které se v mysli mohou objevit, a uvědomovat si mysl takovou, jaká je. Tedy fragmentární a schopnou rozpory vytvářet.
*
Nikdy nemůžeme vědět, jak budou ostatní reagovat na naše slova a činy. Přesto za ně rádi bereme odpovědnost. Je to však potřebné?
Nedokážeme-li tuto odpovědnost na sebe prostě nebrat, můžeme ji přenést na jakousi vyšší bytost, na Boha. V tom okamžiku se této odpovědnosti zbavujeme s tím, že důsledky našich slov a činů vložíme do Jeho rukou. Ať s nimi naloží tak, jak sám uzná za vhodné. Už to není naše věc.
Z tohoto pohledu je pohled na Boha jako na od nás oddělenou skutečnost pochopitelný, ačkoliv je to skutečnost svou povahou totožná s naším Já.
*
Líla je hra mysli. Je to hra projeveného vědomí. Z tohoto pohledu není v mysli, popřípadě v ničem projeveném pro nás přichystáno nic než zábava. Vše je tedy zábava, myšlenky, jakákoliv činnost i všechny ostatní procesy, kterými se projevený vesmír vyznačuje.
*
Tomu, abychom si uvědomovali skutečnost takovou, jaká je, nám brání pouze naše představy, které jsme si vytvořili na základě rozlišené mysli. Nejzazší představou je představa oddělenosti našeho Já od celého veškerenstva. Představa Boha jako od nás oddělené skutečnosti. Bůh je tedy poslední představa, které se musíme zbavit. To, co je, není totiž nic jiného než naše Já.
*
Nerozlišené Jáství prochází ve svém projevu během doby rozličnými formami vytvořenými na základě přání pramenících z klamné představy oddělenosti Já od všeho stvoření. Přání mají totiž tu krásnou vlastnost, že se plní.
Milí žáci, na tomto šinšapovém stromě je dozajista méně listí než bylo vašich životů - povídá Buddha svým posluchačům. Je zbytečné pokoušet se na ně upamatovat. Vyřešme pouze klamnou představu oddělenosti (duality) a veškeré touhy, na jejichž základě by proces znovuzrozování mohl pokračovat, prohlédněme jako zbytečné. Z tohoto pohledu se naše představy o životě v další formě jeví jako bezpředmětné.
*
Lidé jsou si navzájem zrcadlem odrážejícím vlastnosti každého z nás. Pokud v druhých vidíme své chtěné vlastnosti, je vše v pořádku a my se těmto lidem obdivujeme. Potíž nastává tehdy, pokud v druhém najdeme některou ze svých vlastností, které jsme označili za špatné, a tedy nechtěné. Na druhém se do těchto vlastností trefujeme a za ně ho pranýřujeme.
Pokud bychom se těmto svým vlastnostem nevyhýbali, neshledali bychom na nich ani u druhých nic divného. Měli bychom proto každý svůj postoj k druhým lidem důkladně přehodnotit s tím, jestli v nich nevidíme náhodou sami sebe. Využijme tohoto zrcadla, neboť tehdy můžeme přijít i na ty naše vlastnosti, kterým se vyhýbáme.
Žádná vlastnost není dobrá nebo špatná, chtěná, nebo nepřijatelná. To jen my sami jsme tyto vlastnosti označili cejchem hodnocení. Tím jsme se jich však ani při nejmenším nezbavili. Pouze jsme takto ze svého Já vydělili část, kterou jsme označili za nepřijatelnou, za ne-Já. A od té doby tuto uměle vydělenou část sledujeme a nevíme si s ní rady, neboť je stále zde.
Já je jako slunce svým světlem ozařující vše stejně, tedy jak to chtěné, tak to nechtěné. Já je vždy jedno, samo, a proto úplné. V okamžiku, když z něho pro sebe vydělíme něco, co označíme za nepřijatelné, tak se pro nás Já stává subjektivně neúplným. Jde však pouze o omezení subjektivní, neboť vše, i to nechtěné, je Já. Já je úplné, my jsme si ho však rozdělili na část dobrou a na část špatnou, a teď na tyto části hledíme a nevíme si s nimi rady. Uvědomujme si všechno pouze tak, jak to je, nehledě na to, považujeme-li to za dobré, nebo špatné.
Mysl frázuje skutečnost, rozlišuje ji na části a ty pak sama hodnotí, ale Já zůstává vždy nerozlišené a nad protiklady.
*
Klepejte a bude vám otevřeno. Pomoc pro ty, kteří hoří touhou po Bohu, se vždycky najde. Jejich potřeba vždy vyvolá adekvátní odezvu, ač se to tak někdy nezdá. Dalo by se říct, že všechno přichází ve svůj pravý čas.
Na čas se však ve svém počínání nemusíme až tak ohlížet. Vyřešme nejdříve to, co můžeme a musíme vyřešit právě teď, a to je problém duality. Představy Boha jako od nás oddělené skutečnosti, skutečnosti nad nebo za myslí.
Já nezná omezení, proto pro něj ani mysl neznamená žádnou překážku. Já je jak za myslí, tak v mysli. Co se stane s člověkem, který to tak vidí? Přece vůbec nic, subjektivně vlastně žádnou změnu nepoznáme, neboť Já, které žádný doplněk v druhém nehledá, je naší jedinou a pravou přirozeností.
Žádnou změnu nečekejme, dokonce i naše vlastnosti zůstanou takové, jaké vždy byly. Jenom práce s nimi bude, pokud pochopíme, že nemáme důvod před nimi utíkat, mnohem snazší. Uvědomování si bez rozlišení na chtěné a nechtěné, uvědomování si našich vlastností jako relativně ustálených tendencí mysli je břitvou, která bez nejmenších problémů odstraní to, co formuje naše postoje a naoko omezuje naše Já.
*
V souvislosti s duchovní praxí se nabízí otázka, kde a za jakých podmínek je nejlépe ji pěstovat. Klademe si otázky, nemáme-li odejít někam do ústraní či vstoupit do nějaké komunity. Říkám vám, že vaším řádem je společenský život. Pro Já není nutné nikam cestovat, není nutné odcházet do ústraní ani se oddávat meditacím někde v šeru jeskyně. To jen mysl shledává rozpory mezi životem v duchu a životem světským. Já je všude totéž, totéž ve všech vesmírech.
*
Mystické stavy či vize ještě zdaleka nic neznamenají. Co přichází, též najisto odejde. Soustřeďme se na to, co je trvalé.
Touhy mají tu vlastnost, že se plní. A mohou to být přání různého charakteru. Touhy po čistotě určitého nebe či touhy po nadsmyslových stavech také nacházejí svoji odezvu. Vždy však budeme vidět jen to, co vidět chceme.
Prohlédnout naše Já jako úplné znamená prohlédnout přání jako bezpředmětná. A život bez přání znamená svolení svobodě.
*
Lidé rádi o skutečnosti spekulují a na základě svých závěrů říkají, co je a co není dobré činit. Je to však pouhá marnost.
Skutečnost, tedy to, co je, nelze svázat žádnou tezí či výplodem mysli. Navzdory všem rozporům, které mohou v mysli vznikat, září naše Já nade všemi protiklady. Nečekejme na znamení, nenechejme se naoko svazovat představami a pohlédněme do tváře svobodě.
*
Vytržení a mystické stavy patří určitému nebi. Nirvána však znamená: "Kam bych chodil?!" (F. Drtikol).
Vše, co přichází, též odejde. Stejně je to s vytržením a mystickými stavy. Já je však skutečnost tady a teď. Pro Já se nemusíme nikam hnout. Copak to, co je jediné a nedělitelné, je více v tom či onom nebi než právě tady? Já je to, co je. Jako světlo ozařuje všechny sféry. Jako skutečnost sama o sobě však zůstává kvalitami jednotlivých sfér nedotčeno.
*
Za přílišnou starostlivostí o druhé se může lehce skrývat útěk sama před sebou. Vyřešme nejdříve svoje podmíněnosti a poznejme sama sebe i v polohách, kterým jsme se dříve vyhýbali. Účinná pomoc těm, kteří o ni mají zájem, bude pak hračkou.
*
Ideál se nikdy nestane kladivem, které by mělo rozbít to, co je. Pod vlivem autorit si lehce vybudujeme představu o tom, jací bychom měli být. Jak by to však na světě vypadalo, kdyby všichni měli splňovat parametry určitého ideálu? Úplně by se vytratila pestrost, která je základním rysem skutečnosti.
Důležitější než splnění našich představ o nás samých je bezesporu poznat se takoví, jací jsme. Pokud už jsme na sobě tendenci k tvorbě ideálu o tom, jací bychom měli být, zpozorovali, položme si otázku, proč jsme si zvolili zrovna takový ideál a ne jiný. Pak už lehce rozpoznáme, které podoby sebe sama jsme si určitým ideálem měli zakrýt.
Já (skutečnost) je to, co je. Uvědomujme si to, co je, tak, jak to je. To je jediná možná pokora. Pokora před skutečností, svolení tomu, co je, uvědomění si Já.
*
Nechat myšlenky plynout tak, jak přicházejí a odcházejí, bez odporu či přilnutí, beze stínu hodnocení. Tak má možnost každý člověk nalézt spočinutí v blaženém klidu a míru!
*
Ego učitele je stále ještě egem. Jeho existenci provází budování takových postojů, které se vyznačují pozicí učitele k učícímu se. Mysl má tendenci stavět se za stanovisko učitele a vytvářet myšlenky směřující k hypotetickým posluchačům.
V mysli se projevují postoje, které vyplývají z klamné představy jakéhosi autonomního já - ega. V okamžiku, kdy si uvědomíme, že žádné takové já neexistuje, odpadá důvod na těchto postojích setrvávat. S egem učitele je to stejné. S prohlédnutím iluzornosti ega ztrácíme o učení zájem. Kdo si toto uvědomí, prostě jednoho dne zmizí se zánikem fyzického těla. Dávat své postřehy dál bývá spíše výjimkou.
*
Existuje hierarchie funkcí, nikoliv hierarchie pozic. Tuto skutečnost by si měli uvědomit jak lidé ve funkcích podřízených, tak ti ve funkcích nadřízených. Autoritu nevybudujeme z pozice síly, nýbrž ze vzájemného respektu, porozumění a důvěry.
*
Světem vládne pestrost a rozmanitost. Každý z nás ctí tutéž skutečnost svým jedinečným způsobem.
Lidé často v této originalitě nacházejí rozpory a odůvodňují jimi svá odmítavá stanoviska. Všem těmto lidem bych přál, aby si uvědomili, že všichni, ač každý svým jedinečným způsobem, ctí jedinou skutečnost. A aby se naučili rozmanitost světa respektovat a možná se jí i podivovat.
*
Nabízí se otázka, je-li běh našeho života předem určen, a pokud ano, kde má v životě místo naše svobodná vůle? Ať už jsou naše názory na život fatalistické nebo ambivalentní a zastánci obou těchto názorových proudů často přímo nesmiřitelní, nedá se říci, že by se tyto dva pohledy na život vzájemně vylučovaly.
V zásadě bychom si nejdříve měli posvítit na to, nakolik je naše vůle skutečně svobodná a nakolik je podmíněná, ať už temperamentem či rysy naší osobnosti, či jsou-li naše relativně ustálené tendence mysli podmíněny prošlou výchovou či názory přejatými od druhých lidí. Budeme-li toto jen trochu detailněji zkoumat, zjistíme, že je naše vůle svobodná pouze v tom smyslu, aby vyplnila jistý obecný rámec předem daných předpokladů. Ať už se tedy na život díváme ambivalentně nebo fatalisticky, je to vlastně totéž. Nesedněme na lep zdánlivým rozporům, které mohou v mysli vznikat, a uzpůsobme si věci tak, jak nám to vyhovuje.
*
Naše mysl je podmíněna naším temperamentem, vlastnostmi, převzatými vzorci jednání, výchovou apod. Pokud se vrozené a převzaté podmíněnosti doplňují, je vše v pořádku. Problém nastává tehdy, dostanou-li se vrozená podmínění do konfliktu s naučenými postoji převzatými např. od autorit či od společnosti. Tehdy se zpravidla snažíme ty vrozené podmíněnosti změnit. Měli bychom se však mít na pozoru. Změny nikdy nedocílíme tím, že se před určitou naší vlastností budeme snažit utéci, nebo že tuto naši vlastnost popřeme. Bděme pouze nad tím, aby veškeré naše relativně podmíněné tendence mysli zůstaly takovými, jaké jsou. Jedině pokud je poznáme takové, jaké jsou, můžeme dosáhnout jejich změny.
Nic by nám nemělo bránit v tom, abychom se mohli projevovat takovými vlastnostmi, ke kterým nám byly dány předpoklady. Tyto vlastnosti totiž v souhrnu tvoří tu obdivuhodnou pestrost, kterou se svět kolem nás vyznačuje.
*
Naší nejvlastnější přirozeností je svoboda. Pokud se svobodní necítíme, měli bychom se ptát, co nás omezuje a může-li nás to vůbec omezit. Naše Já nemá konkurenci v druhém, není a nemůže být proto ani ničím omezeno. Nic, ani naše tělo, nám nestojí v cestě ke svobodě.
*
Člověk je navyklý na svou jistotu. Tuto jistotu si vytvoří tak, že se identifikuje s některými vlastnostmi své mysli, které izoluje do jakéhosi já - ega. S tímto egem se pak neustále zaobírá a pracuje na tom, aby toto já mělo svůj životní prostor. Ani ho nenapadne, že tuto jistotu vlastně vůbec nepotřebuje a že jejím vytvářením si pro sebe omezuje svoje Já jen na malou a neustále se měnící část. Ego je malým hájemstvím uvnitř mysli. Obsah mysli se však neustále mění a s ním i hranice, které jsme si pro svoji jistotu vytýčili.
Já je nad všemi protiklady mysli, neomezené ničím druhým. Já takovou jistotu nepotřebuje.
*
Neotevřeme-li se svému Já, nemůžeme se otevřít ani ostatním lidem. Ze své izolovanosti pouze nahazujeme udičku naděje, na kterou se mají druzí chytit a projevit nám trochu svého porozumění.
Já je svou povahou totéž u všech bytostí. Kdo se nechává svému Já otevřený, otevírá se zároveň Jáství všech bytostí.
*
Skutečnost není žádným vzdušným zámkem zbudovaným z myšlenkových konstrukcí. Jednou jasně viděná zůstává myšlenkami nedotčena, a právě proto je vždy novým a novým zdrojem inspirace.
*
Na duchovní cestě je třeba jediné. Je to otevřený sebezpytující pohled zkoumající všechny tendence naší mysli takové, jaké jsou, a neomylně odhalující všechny její podmíněnosti. Jednou ze zásadních podmíněností je představa Boha jako od nás oddělené skutečnosti. Neznamená to však, že musí přijít na řadu až poslední. Vystopovat a odhalit problém duality můžeme a musíme jedině nyní. Nejdříve správným náhledem, později též vlastním prožitkem.
*
S Já nemůžeme dělat nic jiného, než ho milovat. Nerozlišené Já nemůžeme uchopit fragmentární myslí. Ani myšlenkový proces a nakonec ani touha nám Já nepřinese. Já je vždy tady. Prohlédněme, co nás od Já subjektivně odděluje. A potom se v lásce udivujme jeho blažené přítomnosti.
*
Kdo nemiluje svoje Já, nemůže milovat ani ostatní. Nevnímá, jak je všechno krásné. Já není ničím omezeno, ani tělem. Tělo je projevem Já, bez těla by Já nemělo svůj obraz. Proto je i tělo stejně božské jako všechno ostatní. Kdo odsuzuje tělo, odsuzuje vlastně sám sebe a takto bez lásky ztrácí klid. Já je vším a za vším a svou přítomností posvěcuje vše živé i neživé.
*
Údělem osvíceného je vidět skutečnost takovou, jaká je. Navenek je od ostatních k nerozeznání. Vidět to, co je, tak, jak to je, neznamená automaticky disponovat nějakými neobyčejnými schopnostmi. Případná schopnost je pouze darem, který může dotyčnému i lidem v jeho okolí zpříjemnit život. Schopnosti samy o sobě cílem nejsou. Měli bychom k nim také tak přistupovat. K tomu, abychom viděli skutečnost, rovněž žádné schopnosti nepotřebujeme.
*
Skutečnost je prosta konfliktu. Vidět ji znamená ztrátu potřeby ji kriticky zkoumat. Pokud však vidíme věci i sami sebe tak, že nás to staví do vnitřních rozporů, je důkladná analýza na místě. K zaujetí určitého stanoviska nás totiž nutí naše ustálené tendence mysli, její podmíněnosti. Právě analýzou našich postojů můžeme tyto podmíněnosti odhalit.
*
Ego znamená klamný názor na sebe sama a svět kolem nás. Nezbavíme se ho tím, že bychom ho postupně vygumovali. Musíme ho prostě odhalit, stejně jako odhalujeme podmíněnosti naší mysli, neboť i ego je její podmíněností. Je-li tento názor odhalen, prchne jako zloděj, který je přistižen.
*
Všechny pokusy vybudovat si naši identitu na obsazích mysli končí neúspěchem. Mysl sama o sobě se totiž neustále mění. Zbudování takové identity nás okamžitě uvrhne do relativní izolace od našeho Já i od okolního světa. V okamžiku, kdy tuto falešnou identitu sami odhalíme, ztratíme potřebu si ji znovu vybudovat. Naše Já totiž žádnou takovou identitu nepotřebuje.
*
Já je vším, za vším a všude. Vše, co vidíme, je naše Já. Uvědomme si to a společně se pak udivujme jeho kráse, která spočívá v jeho opravdovosti.
*
Naše vidění světa je ovlivněno podmíněnostmi naší mysli. Vidíme se v něm jako v zrcadle. Vše je Já, Já přesto zůstává ničím nedotčeno. Nechejme tedy Já jeho skutečný prostor a přijímejme ho ve všem, v našem těle, v myšlenkách, v lidech i v okolním světě takové, jaké je. Nemáme důvod utíkat ani před jedním z jeho projevů. Pokud si vše uvědomíme jako Já, lehce vystopujeme všechny relativně ustálené tendence mysli, kterými je naše vidění světa podmíněno.
*
Já je samo. Dá se tedy říct, že samota je naprosto přirozená. Totéž se však již nedá říct o izolovanosti. Kdo se neotevře svému Já, neotevře se ani ostatním lidem. Já je totiž jedno uvnitř jako navenek.
*
Vidíme-li naši mysl takovou, jaká skutečně je, je pro nás myšlení zábavou. Metlou se stává jenom tehdy, pokud před jednotlivými relativně ustálenými tendencemi mysli utíkáme. Myšlení je zábavou v samotě Já.
*
Odevzdanost neznamená pasivitu. Životní okolnosti se vždy v pravý čas mění podle toho, aby byl zaručen hladký postup ve směru splnění našich přání a vrozených předpokladů, ať už toto pravidlo vysledujeme či nikoliv. Já o nás všechny pečuje jako ten nejlepší rodič. Stejně jako takový rodič nás však Já nezbaví svobodné vůle.
*
Bůh je ve všem a není nic, co by nebylo v Bohu. Budeme-li si však na něj stále ukazovat jako na něco vnějšího, nikdy se v něm nepoznáme. Bůh je naše Já. Musíme tedy opustit klamnou představu Boha jako od nás oddělené skutečnosti. Bůh je poslední představou, které se musíme zbavit.
*
Vidíme, co chceme vidět. Absolutno, Bůh otec, pojal přání vidět sama sebe. Proto za pomoci svého mateřského principu stvořil sama ze sebe světlo, svého Syna. Toto prvotní přání stálo u zrodu postupného zhušťování projeveného vesmíru až do všech známých i neznámých forem. Stvoření dostalo totiž do vínku svobodnou vůli, která vychází z vůle Boží, podle které pak formovalo svůj projev.
Na této úrovni jsme se zrodili jen proto, aby se splnila naše přání pramenící z klamné představy oddělenosti Boha od všech forem stvoření. Relativně ustálené tendence naší mysli podmiňují to, jak vidíme sebe i okolní svět. Různé sny či vize jsou pak kamínky, které vyznačují naši cestu ke splnění našich přání. Latiníci by řekli luci ferio - ten, který vynáší na světlo.
Princip znovuzrozování za účelem plnění našich přání není ničím, čeho bychom se měli obávat. Měli bychom si však posvítit na to, co naše přání modifikuje. Tím je klamná představa duality. Ten, kdo tento problém prohlédne, si pak zajisté může vybrat, bude-li mít ještě jaká přání a bude-li tedy pokračovat v cestě znovuzrozování, či nikoliv. Prohlédnuv, ztrácí osvícený zájem na splnění dalších svých přání. Hybná síla přestává působit, kolo karmy se dotáčí a osvícený se již více nezrodí.
*
Čas je pouze naší představou. Vybavíme si situaci z minulosti a tuto představu případně promítneme do budoucnosti. Nemá cenu asi popírat, že některé naše činnosti si uplynutí určité doby vyžadují. Než se něco naučíme, než vykonáme určitý úkol apod. Větší problém nám ale činí čas psychický. Jde o chvíle psychického napětí, které provázejí představu očekávání věcí budoucích. Tato očekávání pramení ze snahy utéci před tím, co jest. Žití v čase nás svým napětím neustále vyčerpává. Přitom s určitostí ani nevíme, co nás potká zítra nebo třeba jen za pět minut. Skutečnost, tedy to, co je, existuje pouze ve věčném nyní.
*
Není rozdílu mezi hlubokým a povrchním. Není rozdílu mezi duchovním a světským. Bůh je ve všem a není nic, co by nebylo v Bohu. To jen naše mysl vytváří rozpory. Ty však ve skutečnosti neexistují.
*
Já je vědomí. Aby si Bůh uvědomoval sám sebe, musí se projevit, a to ať už jako čisté světlo nebo jako fyzické tělo. Bez tohoto projevu není již vědomí vědomím a vrací se do Ne vědomí.
*
Není nic uspokojivějšího, než dát lidem krásu. Ukázat jim svět tak, aby viděli Boží krásu a moudrost a radovali se z ní navěky. Zdroje toho, kdo krásu rozdává, nikdy nevysychají. Stejně jako nevysychá jeho obdiv k Božímu dílu.
*
Lidé prahnou po kráse, a přitom je všude, uvnitř i navenek. Bůh nikdy neopustil svoje stvoření. To, že jsme se narodili zrovna v této sféře, není za trest. Být tady a vidět Jeho moudrost a krásu Jeho díla totiž stojí za to.
*
Život není utrpení. Každý z nás je vykonavatelem Boží vůle, ať už si to uvědomuje či nikoliv. Bůh nikdy svoje stvoření neopustil. To platí pro všechny světy, jak pro sféry pekelné, tak nebeské. Každý jsme jeho údem, který neomylně dopadá tam, kam on chce. Žijeme pouze v Něm a náš život je oslavou Jeho nádhery. Nesmírně je blažen ten, kdo to vidí.
*
Naše vůle vychází z vůle Boží. Jelikož je naše Já tímtéž uvnitř i navenek, tak naše vůle, stejně jako vůle Boží, mění světy. Náš svět nabyde vždy takového charakteru, jaká bude naše vůle. Paolo Coelho ve svém Alchymistovi napsal, že pokud něco opravdu chceme, celý svět se spojí, aby nám ke splnění našeho přání napomohl. Svět však už spojen je. Je spojen naším Jástvím. Odhalíme-li podmíněnosti naší mysli, najde se prostor i pro naši vůli, která mění vše uvnitř i navenek. Pak už nám stačí jen přizpůsobit se takovým okolnostem, které naše vůle vyvolala.
*
Celý život toužíme po celistvosti. Tato touha je téměř vše, co ze sebe známe. Přitom právě ona vychází z klamného přesvědčení sama o sobě. Já je celistvé, Já je skutečnost sama o sobě.
Netoužit je pro nás krokem do neznáma. Učiňme ho a vězme, že se s námi nic nestane, neboť tento krok není ničím jiným než prohlédnutím skutečnosti.
*
Astrologie v dnešní často vulgarizované podobě nám nemá co nabídnout. Přitom to v minulosti byla velice uznávaná disciplína. Naši mysl neovlivňují pouze nejbližší planety, nýbrž celý širý vesmír. Celý projevený vesmír je svázán vzájemnými vztahy. Vše totiž vychází z Já a projevuje se v takové podobě, aby nám vytvořilo podmínky pro splnění naší vůle.
*
Všechny bytosti bez rozdílu touží po kráse. Jedná se pouze o to, jsou-li schopny krásu v sobě i navenek vůbec vnímat. Každý má o kráse svoji představu. Krása se však představou nikdy svázat nenechá. Krása je ve všem, a to už proto, že to či ono je.
Dobře proto prozkoumejme naše představy o kráse. Třeba nakonec zjistíme, že není ani tak důležité splnění našich představ o ní, nýbrž uvědomění si hranic, které jsme jí našimi představami kladli.
*
"Nevyjdeš odsud, dokud posledního haléře nevrátíš." Nechme proto vyniknout všechny naše jedinečné vlastnosti, se kterými jsme přišli na svět. Každý máme proto, abychom učinili svůj hold kráse světa, ty nejlepší předpoklady. Učiňme tak a vydejme ze sebe vše, čím disponujeme. Vtiskneme tak světu kolem nás náš originální otisk a podtrhneme tak pestrost, která je všemu stvoření vlastní.
*
Tělo nám nabízí tolik a přitom za to nic moc nechce. Kolik toho tělo dovede, jak krásné je jíst a pít a kolik neopakovatelných pocitů a zážitků nám přináší. Přitom mu stačí pouze naslouchat. S tělem však nekomunikujeme skrze představy vytvořené při pohledu do zrcadla, nýbrž přes pocity, které v těle máme. Pocit tělesnosti nás provází, pokud zrovna nespíme, po celý den. Proto tělu naslouchejme. A ono se nám za naši bdělou pozornost odvděčí pocity štěstí ze života, které bychom bez něho neměli.
*
Blahoslavení chudí duchem. Únik od skutečnosti je vždy složitý, jako je složitá sama mysl, kdežto skutečnost je velice prostá.
Lidé s myslí rozkošatělou idealismem mají ke zření skutečnosti mnohdy dále než lidé, kteří svoji mysl zprůhlednili v zájmu toho, aby lépe identifikovali její podmíněnosti, tedy své pocity, postoje, touhy apod. Proto jsou i tyto zápisky vedeny formou krátkých postřehů, a to ve snaze vyhnout se přebujelým spekulacím uvnitř mysli, a tedy dalším únikům před tím, co je, únikům před skutečností.
*
Strach je produktem úniku před skutečností. Strach zpříma se podívat na to, co je, podívat se na všechny naše postoje, emoce a relativně ustálené tendence mysli. Kde je únik před skutečností, tam je strach. A kde je strach, tam je dualita.
Dobře prozkoumat vše, co v nás je, nemusí být vždy provázeno pocity libosti. Přesto tehdy, pokud před skutečností neutíkáme, nedáváme strachu šanci. Nic z toho, co se ve svém životě snažíme přehlížet, se neztratí, stejně jako se neztratí strach, který únik před skutečností provází.
Vidět to, co je, znamená dát vale strachu. Nic, co nás v životě potká, nás nemůže zničit. Klíč k odhalení podmíněností naší mysli máme v našich rukou. Odemknout s ním dveře naší svobodě znamená vidět to, co je. Proto tak učiňme a žijme v blažené radosti, která je životu vlastní.
*
Skutečnost nepotřebuje žádnou jistotu. My však, utíkaje před tím, co je, vyhledáváme pocit jistoty na každém kroku. Obavy prozkoumat všechna zákoutí naší mysli nutí nás schovávat se před vlastními postoji a emocemi k věcem a tendencím naší mysli, které považujeme za přijatelné. Tyto záležitosti se však jako vše neustále mění a se stálou změnou padají všechny naše domnělé jistoty.
Ani věci, emoce ani myšlenky, které pro svůj pocit jistoty hromadíme, nám ho natrvalo nepřinesou. Do zásoby jíme, nakupujeme, myslíme, a přitom nám uniká, že vše toto nám má sloužit pouze pro potěšení na cestě životem. Proto nečiňme nic jen z toho důvodu, že je to prý užitečné a potřebné, ale nalezněme ve všem zdroj zábavy, který se nám ve všem nabízí.
*
Po svém rozkvětu vše umírá. Každá myšlenka, každá emoce, dostane-li k tomu prostor, rozkvete do krásy a poté zmírá a vrací se do prázdnoty vědomí, ze které vzešla. Nechme proto vše v mysli rozkvést, prožijme si vše jako dobří herci. Nechme uplatnit každou energii, která z nás vzejde a můžeme si být jisti, že poté přijde úleva v podobě vyčerpání jejího potenciálu a návratu do prázdnoty. V této prázdnotě vědomí je myšlení nahrazeno intuitivním nazíráním a člověk ztrácí potřebu své myšlenky kriticky zkoumat.
*
Lidé jsou hypnotizováni variační schopností intelektu. Pro dnešního člověka je rozum nadužívanou drogou. Rozum je však pouze omezeným nástrojem svými možnostmi sloužící naší zábavě. Osvícený stojí bez myšlenek v intuitivním zření a myšlenky rozvíjí jen podle potřeby a pro vlastní potěšení.
*
Negace patří mezi relativně ustálené tendence mysli. Jde o negativní postoj vyjádřitelný slovy nejsem, nezvládnu, neumím, nemám rád apod. Klamná představa oddělenosti od Já, od Boha, patří vlastně též mezi takové negace. Je to odmítnutí uznat pro sebe takovou pozici, která je našemu Já z přirozenosti vlastní.
Proto si dobře všímejme negací, kterými je naše mysl ovlivněna, a vystopujme jejich dosah. Negace se zbavíme tím, že si ji uvědomíme v její úplnosti. Potom se možná plácneme do čela a uvědomíme si, kam až sahaly její prsty a nakolik jsme jí byli podmíněni.
*
V literatuře se často setkáváme s tvrzením, že se našich negací můžeme zbavit pozitivním myšlením, a nabízí se nám řada postupů, jak se tomuto způsobu myšlení naučit. To, oč tu běží, je nutnost uvědomit si to, co je. Tedy zmíněnou negaci, která podmiňuje naši mysl. Tomu se však učit nemusíme. Negace, která vystoupí a formuje naši mysl, je bezprostředně zde. Je jen třeba si jí dobře všímat a uvědomit si ji ve všech jejích podobách.
*
Tato slova jsou zevrubným popisem toho, co je zřeno přímo. Proto se nad nimi hluboce zamysleme. Nic jiného nám není třeba.
*
Necháme-li svoje přirozené vlastnosti rozkvést, zavoní, vydají plody a odejdou. Zpravidla si potom ponecháme některou z nich, která je podle našeho gusta a která nás váže k lidskému společenství, např. kouření, a nadále žijeme bez přilnutí k společnosti. Se zánikem těla odejde i toto naše poslední pouto. Osvícený se již více do tohoto světa, nebude-li si to přát, nezrodí.
Proto se vydejme ze všech našich vlastností s opravdovostí, která je vlastní každému dobrému herci, který miluje svoji roli. Svým životem tak zanecháme stopu, která je prstem vztyčeným ke svobodě.
*
Já není pouze za myšlenkami. Proto, abychom viděli skutečnost, nemusíme mysl zastavovat. Měli bychom si jen uvědomit charakteristické vlastnosti naší mysli, mezi něž patří vytváření rozporů bytí a nebytí (např. právě ono Já je tam a nikoliv už tam). Necháme-li vše v mysli rozvinout podle potřeb, mysl se sama zprůhlední a my shledáme, jak jsme i přes všechny možnosti rozumu velice prostí.
*
Hledající je hledaný. Vše, co v životě hledáme, štěstí, lásku, krásu, porozumění, jsou atributy Jáství. Já je však skutečnost sama o sobě, je to celistvost bez druhého. Hledáním v Já pátráme po něčem druhém, po naší představě o Já. Já je to, co je. Kdo nehledá, to, co je, vidí. Všechno je Já, a proto v Já není nic druhého k nalezení.
*
Jakmile prohlédneme iluzornost ega, uvědomíme si Já jako všudypřítomnou skutečnost. Jeho všudypřítomné vědomí nás však brzy přestane bavit. Je-li tedy všechno Já, proč bych se o Já vůbec staral? Tak člověk ztrácí chuť se Jástvím vůbec zabývat. Potom se jáství jako všudypřítomné vědomí vrátí do Ne-vědomí. Není tu pozorování a není tu nic k nalezení.
*
V Já není nikdo, kdo by dával, ani nikdo, kdo by bral. Přitom nám představa dávajícího a přijímajícího bere mnoho energie. Ve skutečnosti je Já život v jednotě, ze které tyto subjekty vydělit nelze. Život bez klamné oddělenosti je báječnou hrou, v níž bez připoutanosti vtiskujeme světu jedinečný obraz naší krásy a svobody.
*
Mysl probuzeného je jako klidná řeka linoucí se mezi strmými a hladkými břehy. Probuzený pochopí, že se nemusí s jednotlivými vlnkami myšlenek prát, a nechává toku volný průběh. A řeka tiše plyne mocným proudem klidným na povrchu i v hlubině. Řeka jeho života plyne z prázdnoty do prázdnoty.
*
Vědomí toho, kdo myslí, že nemyslí, je ještě omezeno klamnou představou myslícího subjektu. Vědomí bez klamné oddělenosti je prázdné, ať už jsou myšlenky přítomné či nikoliv. Probuzený se nad prázdnotou svojí mysli nepozastavuje.
*
V životě se často setkáváme se symbolikou kříže. Průsečík kříže spojuje protiklady, horní tři břevna znamenají trojjedinost Boží přirozenosti, břevno směřující k zemi pak animální lidskou přirozenost. Mysl vytváří protiklady Božského a animálního. Skutečnost je však, stejně jako kříž, spojena vjedno. Proto bychom se neměli snažit utíkat před svojí animální stránkou, ale stát nad protiklady, které mysl vytváří. Naši fragmentální mysl, a tedy naši představu oddělenosti Božího a animálního, tak obětujeme na oltář Boží jednoty.
*
Člověk, který odmítá svoji sexualitu, je jako pošetilec, který tvrdošíjně odmítá využívat k chůzi jednu ze svých nohou. Před naší sexualitou sice můžeme utéci, ona před námi však neuteče nikdy. Naše sexualita je stejně Božská jako všechno ostatní. Sexualita je přirozeným doplňkem pestré tabule Božího světa.
*
Jednotu Boží přirozenosti si neuvědomíme pouhým fanfarónským rovnostářstvím. Musíme nejdřív prohlédnout iluzornost našeho ega, tedy představy oddělenosti. Jednota přináší přirozený pocit svobody. Posviťme si tedy na to, co nás od naší svobody dělí. Vše ostatní už tady je.
*
Vlastní svoboda je to nejcennější, co nás v životě může potkat. A život nás svobodě trpělivě učí. Učí nás žít bez lpění na vnějších i vnitřních okolnostech. Život bez přilnutí k našim představám o skutečnosti je oslavou jeho nádhery.
*
K životu v oddělenosti od našeho Já jsme se rozhodli. Oddělili jsme se jak od toho špatného v nás, tak od toho krásného. Od špatného proto, že tyto stránky naší bytosti nejsme schopni přijmout. Od krásného proto, abychom se tomu mohli klanět. Před tím špatným v nás tedy utíkáme a to krásné uctíváme a přitom jsme na obou těchto frontách odděleni. Kdo uzná to krásné v něm za sebe sama, ztratí požitek, který je s uctíváním Já spojen. Ztratí ho však ve prospěch svobody, protože tento krok mu uvolní ruce jak k tomu krásnému v něm samém, tak k negativním stránkám jeho bytosti, protože před nimi již nebude mít kam utíkat. Funguje to i obráceně. Nebudeme-li utíkat před tím, co považujeme za špatné, nebudeme mít potřebu zaklínat se naší vnitřní krásou.
*
Klam oddělenosti vznikl tím, že jsme naše Já postavili na piedestal a uctíváme ho jako náš ideál krásy, jako Boha, jako něco naoko od nás odděleného. Tento Bůh nám však říká: "Proč se mi klaníš, vždyť Já jsem Tvoje Já!". My však do omrzení opakujeme: "Ne, ne, jen si tam zůstaň". Máme totiž rádi prožitky, které jsou s uctíváním Boha spojeny. Uznat skutečnost takovou, jaká je, nám sice tyto prožitky odejme, zároveň nám však pomůže uvědomit si vlastní svobodu.
*
Když si člověk uvědomí, nakolik sám přispíval ke svému omezení, povzdechne nad svou bláhovostí. Těším se ale na okamžik, kdy se společně těmto našim pastím, které jsme na sebe tak pečlivě ušili, od srdce zasmějeme.
*
Skutečnost je jako záhon omamně vonících květin. Ať už přivoníme ke květu žlutému, bílému nebo rudému, po nádechu následuje uvolnění. Každá myšlenka či pocit jsou jednou z jeho vůní a my se neptáme, pochází-li ta či ona vůně z květu ohnivě rudého či z květu barvy arabských nocí, ale z plných plic vdechujeme vůni, která zrovna rozšiřuje naše chřípí.
Skutečnost je jako moře, kterému mysl vtiskuje svůj neopakovatelný obraz. Jsme obratní plavci, kteří s mořem srostli vjedno. Jsme hrou jeho vln i magickou hlubinou a naší drogou je krása moře. A vlny hrají vždy novou a jedinečnou melodii, která je projevem tajemných hlubin. Není břehů a naše plavba bez odporu a přilnutí k jednotlivým vlnám na povrchu je oslavou krásy života.
*
Tělo je forma, kterou se jevíme ostatním tvorům. Naše Já se však bez omezení klene nade všemi světy a jako skutečnost sama o sobě nemá konkurenci v druhém. A jsme svobodní dotud, dokud se sami neomezujeme, a i tato omezení jsou pouze naše představy.
Forma, kterou se projevujeme, tedy tělo a mysl, je sice podmíněná, ale plně přizpůsobivá okolnostem, ze kterých vyrůstá. Život našeho Já však omezit nelze, a to ani tehdy, budeme-li o to usilovat. Neznamená to však bagatelizaci všeho projevu, tedy ani těla či naší mysli. Skutečnost nezná omezení, a tedy ani hranic mezi hlubokým a povrchním.
*
Z vnitřní kritiky, která se vyznačuje porovnáváním sama sebe s ostatními lidmi, vyplývá představa "já konám" a současně i chybné ztotožnění se s tělem. Tělo je formou, kterou se jevíme ostatním lidem. Naše Já jím však není nijak omezeno. A protože nemá konkurenci v druhém, není tu ani nic, s čím by se dalo porovnávat.
*
Bůh dlí nade všemi protiklady bytí i nebytí. Proto abychom mohli zjistit jeho povahu, potřebovali bychom vedle Boha mít ještě nějakou druhou skutečnost, která by Jeho existenci či neexistenci konstatovala. Jelikož je však Bůh existencí sama o sobě, tedy bez druhého, jeho charakter určit nelze. Bůh je stav bez ega. Je to naše pravé Já. Proto při vhledu do skutečnosti ani nevíme, jestli existujeme či nikoliv. Přesto nám však musí být jasné, že to, co existuje, nemůže být bez Já. Proto bychom to, co je, neměli přehlížet. Po vyčerpání všech vzdutí mysli odchází uprázdněné vědomí do Ne-vědomí.
*
Někteří mystici se na své cestě potýkají s tzv. démonem prahu jako s vrcholnou personifikací zla. Ačkoliv já sám jsem se s ničím takovým nesetkal, mám takové podezření, že strážce prahu vznikl personifikací těch vlastností naší bytosti, které jsme ve snaze vyhovět našim představám o duchovním životě vytěsnili, abychom se jim vyhnuli.
Já je vším a za vším, totéž ve všech vesmírech. A protože neexistuje žádná hranice mezi světským a duchovním, odpadá důvod se některým našim vlastnostem vyhýbat. Naopak, využijme vzedmutí mysli, které projev těchto vlastností provází, k tomu, abychom je naší pozorností přitáhli k sobě a bedlivě je prozkoumali. Stačí jen trocha naší pozornosti k tomu, abychom tyto vlastnosti do sebe integrovali jako výraz pestrého koloritu projevů Já v tomto světě, a můžeme si být jisti, že poté nám tyto naše vlastnosti dají sbohem a už nikdy víc se nevynoří.
*
Představy zničení světa v nás živí strach z konce všeho stvoření. Apokalyptické sny či vize nejsou však ničím jiným než průmětem našich vlastních představ do osudu celého světa. Nemohou-li se tyto představy uskutečnit v běžném denním životě, nalézají svůj průchod ve snech a vizích.
Další představa související s předpokladem rozdělení světa na část dobrou určenou k novému životu a část špatnou určenou k zániku nás opět uvrhuje do klamné izolace od okolní a pro nás často nepříjemné skutečnosti. Jen naše mysl skutečnost kolem nás i v nás hodnotí a jen naše mysl by chtěla nad vším pro nás nepřijatelným vyřknout ortel věčného zatracení. Cestou, kterou jdou dnes v tomto světě nemnozí, půjdou možná příště davy. Vystřízlivění z představ vlastní nesvobody však čeká na každého.
Já se klene nad protiklady a je tímtéž ve všech sférách. Ať už je tedy Boží hra ve světě věčná nebo konečná, s Já žádný zánik toho nebo onoho vesmíru ani nehne.
*
Někteří lidé, kteří dosud žijí omezeni klecí vlastních představ, vynakládají spoustu energie na to, aby své představy vnutili ostatním. Násilí, kterým jsou tyto představy vnucovány, se vyrovná násilí, které lidé ve snaze se do těchto představ vtěsnat na sobě páchají. Ať už je takové násilí na nás pácháno zvenčí, nebo ho na sobě pácháme sami, trpí tím především naše svoboda.
Vytvořit pravidla, která by vyhovovala většímu počtu lidí, je nadlidský úkol. Co totiž jedinec, to naprostý originál. Proto tolerujme vše, čím se od nás liší ostatní jedinci, ale nezapomínejme se sami rozvíjet cestou k vlastní vnitřní svobodě. Pokud přesně identifikujeme vše, co je překážkou naší svobodě, zbavíme se závislostí, které nám brání udělat si v životě všechno tak, jak nám to vyhovuje.
|
|||||||||||||||