Jednota

       Noříme-li se do Skutečnosti, je nám jasné, že o ní můžeme mluvit jenom tehdy, pokud z ní budeme vyčnívat. Stoupne-li hadí síla do oblasti krční čakry, můžeme o Skutečnosti sice ještě mluvit, nemůžeme však mluvit o ničem jiném, než o Ní. Před branami Absolutna tak řešíme dilema, máme-li jít dál a zmizet v této Skutečnosti, nebo pro dobro všech bytostí setrvat vně a ostatním tápajícím lidem ukazovat, že to, co hledají, je právě tady, a že dveře jsou každému otevřeny. Vlastní Absolutno je beze slov. Jakmile se do něj ponoříme, neexistuje již nikdo, kdo by o tom mohl podat zprávu. Jediné, co se o tom snad ostatním dá říct, že je to neskutečně krásné.

       S naší marnou snahou To ostatním alespoň popsat bychom nebyli zdaleka první. Soucit s tápajícími bytostmi nás udrží na hranici této Skutečnosti. A tehdy si uvědomíme, že ačkoliv jsme si před branami Absolutna zprvu mysleli, že děláme krok někam na druhý břeh, pryč od ostatních, kde naši identitu ztratíme, neudělali jsme ve skutečnosti ani krok a zůstali jsme na jednom místě, ve věčném tady a teď. To je ideál bódhisattvy, který ze soucitu zůstal tady, aby mohl ostatním ukazovat cestu ke svobodě.

       Nirvikalpa samadhi přichází tehdy, když uděláme poslední "krok" a rozpustíme se v tomto srdci Skutečnosti. Samadhi však přichází, a protože zatím žijeme v těle, také odejde. Soucit s tápajícími tím, že nám nedovolí odejít, nám však umožní zjistit, co je ve skutečnosti trvalé. Umožní nám zjistit, že To není někde v nebi, kam bychom museli lopotně šplhat, ale že je To přímo tady a my jsme Tím.

*

       To, o čem tady mluvím, můžeme opěvovat tisícem krásných jmen. Můžeme to nazvat Absolutno, Parambrahma, Nadjá, Pravda nebo Skutečnost. To však stejně žádné jméno nemá a ani mít nemůže. Slova necháváme na prahu této Skutečnosti. Důležité však je, že jsme to my sami v naší podstatě.

*

       Vše je od Boha. Budeme-li k čemukoliv, co nás potká, přistupovat s tímto předpokladem, nemůže nám nic ublížit. Vyhneme se tak planému hodnocení a kategorizování jevů v našem okolí. Nedokážeme-li tedy k tomu, co nás potkává, zůstat indiferentní, pomožme si tím, že to budeme považovat za Boží věc.

*

       Já jsem To. Poslední dualistickou představou zpravidla bývá, že stojíce před Tím musíme se do Toho ponořit. Není však ten, kdo se má někam nořit, jen představou, kterou o sobě chováme? Pokud bychom si z této situace měli něco odnést, bude to zjištění, že jsme Tím. A jsme-li Tím, nemusíme se do Toho ani nořit, ani se v Tom utopit.

*

       Být zpitý Skutečností není to samé jako být zpitý alkoholem. Člověku zpitému Pravdou nic nechybí ani nepřebývá. Takový člověk nespadl do příkopu, abychom mu museli pomáhat. Přesto tehdy, kdy lidé takového člověka vidí, cítí snad povinnost mu nějak poradit či pomoci a hned přispěchají se svojí představou o tom, jak to na světě chodí. Malicherní, zanechte svých snah po pomoci člověku, o němž si činíte klamné představy. Takový člověk dlí přímo v srdci Skutečnosti, jemu není třeba cokoliv vysvětlovat nebo ho o něčem přesvědčovat. On Pravdu vidí a ani nemůže jinak. On ví, resp. ne-ví, že je To.

*

       Já je vším a všude. Za láskou, kterou lidé chovají ke svému Já, se často skrývá lpění spojené s nazíráním na Já jako něco druhého. Dualistická představa toho, kdo lpí nebo miluje, nám přináší požitek z prožívání. Chybí-li však představa prožívajícího subjektu, odděleného od prožívání, jsme Jednotou, která o sobě (tedy o výše zmíněné představě, kterou o sobě chováme) neví.

       Na světě těžko najdeme člověka, který by neměl rád své Já. Jeho "láska" však bývá založena na klamné představě toho, že tu je někdo, kdo miluje. Máme-li tedy vůbec hovořit o lásce, je to volnost, která neví. Volnost, která není zatížena vědomím milujícího.

*

       Pojem Já (Kristus) tak, jak jsme ho převážně užívali v předchozích řádcích, je vědomá přítomnost. Tato vědomá přítomnost však věčná není. A to už proto, že v hlubokém spánku si ji neuvědomujeme. Absolutno je nepřítomnost přítomnosti, je to Ne-vědomí.

       Ne-vědomí je vše nepoznané. A my jsme Tím. To je naše podstata. Jak neprojevené Absolutno, tak Já a všechno stvoření jsou však prázdné. Prosté všech hranic, prosté všech představ oddělujících jedno od druhého. Není proto důvodu se zdržovat ani v projeveném, ani v neprojeveném. Ten, kdo by se někde zdržovat mohl, je jenom naší představou a reálně neexistuje. Je-li Skutečnost Jednotou, pak je jedno, jak jí budeme říkat, jestli Já, Ne-vědomí nebo Božství. Tato terminologická spojení jsou tu jenom proto, abychom se domluvili.

*

       Ego je objektem ve vědomí. Tento objekt pak hodnotí všechny ostatní objekty a považuje je za od sebe oddělené. Já je čistá subjektivita. Nemožno Ho poznat, neboť k tomu bychom si potřebovali vymyslet nástroj, který by ho poznával. Jenže to bychom z jeho Jednoty museli vyčlenit poznávajícího, a to už je klamná dualita ega. Jástvím lze pouze být.

*

       Výměna světel je prohlédnutí klamnosti ztotožnění se s tělem. Ego je klamné ztotožnění s tělem, které je pouhým objektem ve vědomí. Díky egu považujeme tělesné prožívání (jak fyzické, tak citové a duchovní) za své. Ztotožněním se s tělem vznikne jakýsi klamný subjekt, naše já, které je odděleno od všech ostatních objektů ve vědomí. Jediným způsobem, jak se tohoto ztotožnění zbavit, je nazírat na klamné jako na klamné.

*

       Cokoliv řekneme o Skutečnosti, o našem Já, je jenom představou. Já je beze slov. Já je čistá subjektivita nezatížená představou toho, kdo Já popisuje. A je-li Já ve všem a za vším, jde o Skutečnost prostou kohokoliv, kdo by Já hodnotil a posuzoval, jde o prázdnotu bez ega.

*

       Aby mohlo To nepoznané přijít, musí to poznané skončit. Aby tu mohlo být To, musí skončit naše spekulativní myšlení, které je minulostí. Vše staré musí beze zbytku skončit. Potom tady bude To, co je v tady a teď, tedy mimo čas a prostor. Nazíráno skrze ego, není si To vědomo sama sebe. Ve Skutečnosti tu žádné "sebe", tedy pozorovatel, není. Je tu jen vědomá přítomnost Já.

*

       Tyto řádky není třeba sbírat a řadit do kolekce poznaného jako známky. Aby nám pomohly, nesmíme k nim zaujímat naše obvyklé omezené stanovisko pramenící z klamného přesvědčení, které o sobě chováme. S prázdnou a otevřenou myslí měli bychom tyto pravdy nazírat přímo tak, abychom To, o čem hovoří, odhalili přímo v sobě. Pak bychom je měli pustit z hlavy. Hovoříme tu o Já, tedy i o Vašem Já. Kdo pozná klamné jako klamné, nebude mít již nikoho, kým by To mohl poznávat. Prostě zjistí, že Tím je. Já takového člověka je Jástvím všech bytostí.

*

       Hra projeveného je hříčkou Boží. Je-li vše projevené Jeho dílem, nebudeme Mu ho kritizovat. Není-li tu nikdo, kdo by cokoliv kritizoval, není tu naše ego. A není-li tu já, které by Boha kritizovalo nebo uctívalo, není tu ani Bůh. Je tu jen prázdná hra projeveného vědomí. A jako si oheň neuvědomuje svůj žár, neuvědomuje si ani Já svoje Jáství. Není tu totiž nikdo, kdo by Jáství mohl zkoumat. Vše je Já, které si svoje Jáství neuvědomuje. Já je svoboda nepoznaného.

*

       Ego je ztotožnění se s tělem. Ego je naše klamná představa. Z pohledu tohoto klamu vypadá Skutečnost jako nevědomí. Proto když se ptáme po tom, kdo je ten, kdo má tuto představu, bude naše odpověď "nevím". Toto "nevím" je naším skutečným Já. Ovšem to, že je Já nevědomé, je jen stanovisko ega. Já je ovšem vědomé, je to Vědomí samo, vědomí, které si není vědomo svého uvědomění. Proto Tomu říkáme Ne-vědomí. Vědomí se má k Jáství jako sladkost k cukru. Vědomí je esence Jáství. Já se však o své Jáství nestará, protože tu není nikdo, kdo by o to měl zájem. Proto z pohledu ega víme, že nic nevíme. Bez tohoto klamu pak jen ne-víme.

*

       Absurdita otázky "Kdo jsem já?" spočívá v tom, že tuto otázku pokládá naše ego. A může ego najít Já? Může představa najít Skutečnost? Já je tu tehdy, pokud tady ego není. Resp. Já je tu vždy, ale je jakoby překryto naším mylným přesvědčením o nás samých. Vezmeme-li tuto otázku z pohledu Já, z pohledu, který vlastně ani pohledem není, protože tu není nikdo, kdo by se ptal a kdo by tedy takový pohled měl, je tato otázka absurdní rovněž. Já samo se po Já přece ptát nemusí.

*

       Lidé se zaobírají svým egem, jakoby to byl nějaký velký balvan. Ego je jenom představa! Co máme udělat s naší představou. Přece nic! Všechny pokusy o to něco s tím udělat musí beze zbytku skončit. My jsme přece nespadli do příkopu, aby nám muselo být pomoženo. Jsme svobodní! K této svobodě musíme plně svolit.

*

       Bylo by zajímavé psát a číst tyto řádky o Pravdě tak, abychom nerozlišovali malá ani velká písmena tam, kde hovoříme o Já. Ten, kdo vidí velké písmeno na začátku takového slova, si hned začne myslet: "Aha, tak to je něco jiného, než jsem já sám!" Potom se začne ptát, kde to já najít a co to vůbec to já je a v nejlepším případě je z toho úplně zmatený. Nenechme se mást velkými písmeny tam, kde nám slouží jen proto, abychom se domluvili. Já má přece každý. Nepotřebujeme žádnou pomoc, žádného gurua ani duchovní cestu. Musíme jen uznat, že jsme svobodní. A už i to zavání absurditou. Představme si svobodného, který se musí přesvědčovat o tom, že je svobodný!

*

       Strážce prahu ve skutečnosti neexistuje. Pokud se zabýváme strážcem prahu a různými úrovněmi uvědomění, zároveň mylně předpokládáme existenci dvou oddělených entit, vyšší na jedné straně a nižší na straně druhé. Ve skutečnosti žádné takové oddělené entity neexistují. V lidech se navzájem nepotkávají různé oddělené bytosti, nýbrž se v nich zrcadlí jediná Skutečnost. Potom to není tak, že jedna otevírá oči druhé a ta druhá první brzdí, nýbrž jediné Já potkává samo sebe. Skutečnost se zrcadlí v projeveném a baví se tím, že zároveň ve všem a všude hraje hru se svým vlastním obrazem.

*

       Lidé si nezřídka myslí, že meditace je prostředek užívaný k tomu, abychom utekli před svým tělem někam do nebe. My bychom naopak měli v meditaci i mimo ni bdít nad tím, abychom odhalili ve svém prožívání toho, kdo prožívá, prožívané hodnotí a na základě tohoto hodnocení prožitek buď přijímá nebo odmítá - prožívajícího. Prožívající je pouze myšlenka. Pokud se do prožívání vložíme, prožívající zmizí a zůstane jen prosté prožívání. Při prožívání bez prožívajícího jsme přímo naším Já. Pokud tu bude potřeba, přijde i samadhi. Já je nepřítomnost prožívajícího. Setrváváme-li ve svém Já, nebudeme o samadhi ani stát. A tehdy, když si na něj už ani nevzpomeneme, přijde, aby nám ukázalo, že srdce Skutečnosti bez tvaru a jména je stále přítomné jako naše pravá podstata, která je tímtéž v projevu i sama o sobě.

*

       Pro lepší pochopení denního vědomí si odskočíme do vědomí snu. Spíme-li hlubokým spánkem, neexistuje pro nás vědomá přítomnost. Jsme Tím beze jména a tvaru. Na pomezí hlubokého spánku a bdění vzniká v jednom bodě vědomí celý snový vesmír s časovou posloupností i s postavou snícího. My však nejsme tou postavou, která ve snu odžívá svůj časový úsek, nýbrž jsme právě tím jedním bodem vědomí, který stojí mimo vlastní představu prostoru a času. Vědomí snu se odehrává právě v tomto jednom bodě. Tomuto jednomu bodu vědomí říkáme Kristus. Kristus, vědomá přítomnost, je světelným plátnem, v němž se zrcadlí celý snový svět.

       Denní vědomí je pak obdobou snového. S naším Já, vědomou přítomností, která se objeví po hlubokém spánku, vzniká celý vesmír včetně našeho těla. Abychom náš svět mohli vnímat, musí tu být představa prostoru a času. Toto vše opět vzniká v jediném bodě vědomí, kterým jsme my sami. My nejsme tou postavičkou, která prochází svým příběhem v prostoru a čase, jsme právě tímto bodem vědomí, který je naší vědomou přítomností.

       Mezi Absolutnem, které si není vědomo samo sebe, a naším denním vědomím, není rozdílu. Díky vědomé přítomnosti v tady a teď si naše Skutečná podstata beze jména a tvaru může hrát sama se sebou. A hraje si tím, že sama ze sebe vytvoří celý časoprostorový koncept. To co se rodí, je pouze naše představa prostoru a času. Proto se neztotožňujme s tělem a jeho vývojem v prostoru a čase. My sami jsme nezrození, jsme vědomou přítomností, která si neuvědomuje svoje uvědomění.

*

       Dívat se na svět jako na sen nám není nic platné, pokud se budeme vnímat jako osobitou entitu oddělenou od všeho stvoření. Z našeho prožívání musíme odstranit prožívajícího. Nejsme tělem, jsme vědomou přítomností mimo čas a prostor. Naše tělo i všechny ostatní jevy jsou naším obrazem, který vzniká v jediném bodě vědomí. Koncept prostoru a času, který v tomto bodě vzniká, je pak pouhým zdáním, hrou, kterou si naše Já hraje samo se sebou. A my jsme v této hře vědomou přítomností.

*

       Vše, co můžeme milovat, je naše Já. Z pohledu milujícího je Já něčím beze jména, něčím nepoznaným. Ten, kdo miluje, je však jen představa, kterou o sobě chováme. Z jeho pohledu je Já nevědomím. Uvědomíme-li si absurditu této rozdvojenosti na milujícího a milované, zjistíme, že jsme přímo Tím, co milujeme. Zjistíme, že ač se z pohledu ega zdálo Já jako něco nevědomého, je to Vědomí samo. Ač se zvenčí zdálo naše Já nepoznané, je samo Poznáním. My jsme To. Vždy jsme jím byli, proto nečekejme žádnou změnu. Mezi Tím a projevem není rozdílu. Naše Já si uvědomění této Pravdy neuvědomuje. Proto říkáme, že Já je Ne-vědomím. S opuštěním představy ega zmizí též představa "ty". Vše je Já a my prostě budeme vědět, resp. proto, že nebude existovat žádné ego, o němž bychom vědět mohli, budeme ne-vědět. A v tomto Já budeme Jástvím všech bytostí.

*

       Nejlepším lékem na dualitu je Jednota. Nejlepším lékem na iluzi je Pravda. Potom Já jakoby léčilo samo sebe. Není guru, není nauka, je pouze Já, které samo přes svůj vlastní projev hraje hru na svoje vlastní vyléčení. Já je Skutečnost, která mluví všemi ústy. V projevu je Já zabarveno vědomím a samo o sobě si neuvědomuje svoje uvědomění.

*

       Ego je ztotožnění se s tělem. Všechny jevy proto musí, abychom je mohli vnímat, existovat v čase. Jevy jsou poznávané objekty ve vědomí. Naše Já je však tím, kdo poznává, je to samo Poznání. Já však v jevech poznává samo sebe. Mezi jevy a Já není žádný rozdíl. Jevy a vědomí tvoří jednotu. Je to jednota Podstaty i projevu.

*

       Náš svět bude vždy takový, jaký chceme, aby byl. Jsou-li naše touhy podbarveny nízkými závislostmi, bude naše bardo kruté. Život v krutém bardu je pro obyčejnou bytost utrpením. A toto utrpení vede bytosti k zušlechťování jejich charakteru a k vůli žít ve vyšších sférách. Touha po Bohu nás dovede až do bodu, kdy si uvědomíme absurditu dvojnosti milujícího a milovaného. Zmizí-li milující, zůstává tu jediná Skutečnost a s klamem oddělenosti odplynou i touhy, které uváděly do pohybu tvorbu našeho světa. Stvoření tu pak bude jen pro zábavu a naše Já tu bude zářit jako Skutečnost sama o sobě.

*

       Všechno je Já. Jde jenom o to, překonat strach a s důvěrou vyjít vstříc Skutečnosti. Strach je minulost. Zemřeme-li minulosti, zjistíme, že nám vše, co je, podává ruku a říká: "Užij mne, já jsem tvoje Já!". Náš svět bude vždy takový, jaký chceme, aby byl. Skutečnost je tu od toho, aby plnila naše přání. A zdá se, že ji přímo těší nám nabízet to, co chceme. Je to hra, kterou si naše Já hraje samo se sebou. A my, ve všem potkávaje sama sebe, můžeme ve světě hrát takovou roli, která nám vyhovuje.

*

       Skutečnost je naprosto flexibilní a formuje se podle naší vůle. Dokonce ji těší náš zájem, se kterým ji zkoušíme, a nabízí nám vždy přehršel příležitostí k tomu, abychom realizovali naše zájmy a vlastnosti. Proto se nebojme, a směle za ní choďme třeba s každou maličkostí. Skutečnost je naše Já. A naše Já nás nikdy nenechá na holičkách, už proto, že nás nemůže opustit.

*

       Já jako Skutečnost sama o sobě si svoje uvědomění neuvědomuje. Uvědomit si můžeme jenom to, že jsme se klamně ztotožňovali s egem. Prostě si klamné uvědomíme jako klamné. A kde není klam, je Skutečnost, která je prostá všeho uvědomování.

*

       Lidé se často přou o povahu světa a svoje místo v něm. Zaplétají se do svých myšlenkových konstrukcí a uvádějí sami sebe i ostatní ve zmatek. Přitom jediná neoddiskutovatelná pravda zní "Já jsem Já". Ne tělo, ne souhrn citů či myšlenek, ale Já. Já, které je vším a všude. Toto Já je univerzální a mají ho naprosto všichni. Je to jediná pravda, na které se všichni shodnou. Je to Pravda sama o sobě.

*

       Ačkoliv se na tezi "Já jsem Já" všichni shodnou, je to vlastně základní představa, se kterou člověk přichází na svět. S představou Já vzniká totiž celý svět. Na Já se pak nabalují všechny ostatní představy, které nám znepříjemňují život. Až doslouží naše tělo, představa "Já jsem" zmizí. A to, co zbude, je Skutečnost sama o sobě. Jsme to my sami v naší podstatě. Je to Absolutno. Mezi Absolutnem a Já však není žádný rozdíl. Jediná skutečnost, o které se mezi sebou můžeme bavit, je "Já jsem Já". Proto taky Ježíš mohl prohlásit, že "Já jsem Pravda". Já je jediná pravda celého vesmíru. S Já vzniká i zaniká celý svět. Není-li tu Já, není tu vědomá přítomnost, a tedy ani žádný vesmír. Je to absolutní nepřítomnost přítomnosti, jsme to my sami v naší podstatě.

*

       Prohlášení "já jsem nikdo" patří ještě dualitě. Neidentifikujme se s tím, kdo neexistuje, a buďme pouze Já. Tak jako oko nevidí samo sebe, nebudeme vědět o svém Já. Neexistuje totiž žádný klamný subjekt, o kterém bychom věděli. Já je vědomí. O vědomí nic nevíme. Víme jen o objektech ve vědomí, o projeveném světě, nevíme však nic o Já. A ani vědět nemusíme. Důležité je to, že víme.

*

       Já nemá žádnou vůli. Jedinou jeho zábavou je být, být ve všem a všude. Já jako skutečnost na sebe však velice ochotně bere takovou formu, kterou sami chceme. A máme-li ještě nějakou touhu, chceme se přesvědčit, že jsme svobodní. Chceme se zbavit lpění. Uvědomíme-li si, že všechny touhy jsou proto, že neexistuje žádné takové já, které by lpělo, zbytečné, bude pro nás skutečnost zábavou tak, jako pro Já.

*

       Mnozí jogíni vytahují hadí sílu do oblasti nad temenem hlavy. Jejich snaha pramení ze zcela správného postřehu, že pokud si sami sebe uvědomují nad hlavou, jsou v Já. Tito lidé však jakoby již nepočítali s moudrostí Ducha svatého, která přichází, aby zacelila zdánlivé prodlevy mezi jednotlivými ponořeními, zbavila nás představy přebývání na jednotlivých úrovních a dala skutečnosti její pravý smysl. Já a moudrost jdou ruku v ruce. Jde o jedinou skutečnost.

*

       Já je Pravda. Já je vším, co existuje. Já je celým vesmírem. A my sami jsme těmi, kdo znají Já. Jsme těmi, kdo znají Pravdu. Odejde-li Já, tato Pravda o vesmíru, zůstane tu Absolutno jako skutečnost bez vědomé přítomnosti. Ani vědomí, ani nevědomí, ani bytí, ani nebytí.

*

       Naše Já je vědomím, je celým vesmírem. A my sami jsme těmi, kdo toto Já znají. My jsme To, nepopsatelné Absolutno. To samo o sobě je za prostorem a časem. Aby si mohlo být Absolutno vědomo samo sebe, samo ze sebe stvoří naše Já, které je bytím a vědomím a říkáme mu Kristus. Na naší cestě za uskutečněním této Pravdy přivádíme tuto základní představu na kříž, kde trpí, ač je sama bez viny, za hříchy celého světa. A po vzdání se Boha pro Boha vstává k novému životu v jednotě Božství.

*

       Ten, kdo žije nedualitu, bezpečně pozná každého, kdo tuto nedualitu žije stejně jako on. Například výrok, že se člověk očišťuje od svých vlastností, je duální. Ten, kdo mluví z jednoty, by však řekl, že tyto vlastnosti povstaly z veškeré potenciality Absolutna a projevily se proto, abychom si je mohli uvědomit, a tím se vydali ze všeho, s čím na tento svět přicházíme.

*

       Jsme těmi, kdo znají naše Já. Jsme těmi, kdo obepínají vesmír jako veškerá potencialita, jsme Absolutnem. Já je základní představa, se kterou přicházíme na svět. A na tuto základní představu se pak nabalují všechny další představy, které nám znepříjemňují život. Pod jhem všech těchto představ toužíme po osvobození, toužíme poznat nepoznané a rozšířit tak světlo vědomí. Na tomto principu se rozšiřuje vesmír. Žene ho naše touha po životě. A protože naše Já nemá konkurenci v druhém, může se teoreticky rozšiřovat až do nekonečna. Absolutno se však pro štěstí všech bytostí zjevuje jako Pravda, v níž shoří všechny naše touhy včetně touhy po věčném životě. Tímto se vše projevené jakoby vrací zpět do veškeré potenciality Absolutna a proces rozpínání přechází v proces absorpce projevu a jako se výdech mění v nádech, tak se projevený vesmír vrací do veškeré potenciality Absolutna.

*

       Při čtení těchto řádků se vyvarujme dojmu, že Absolutno, Já a veškerý projevený vesmír jsou od sebe odlišné skutečnosti. Jednota znamená, že veškerá potencialita Absolutna je tímtéž sama o sobě i v projevu. Syn, Otec i Duch svatý jsou jedno.

*

       Slovy nelze vyjádřit povahu Skutečnosti. Ať už se na život díváme z hlediska svobodné vůle nebo osudu, předpokládáme tím zároveň existenci jakéhosi samostatného subjektu, který svobodně jedná nebo je osudem veden. Všechna tato stanoviska jsou duální. A dualita je klam. Indové používali pojem líla - boží hra. Ačkoliv je jejich pohled jistě zajímavý, přesto povahu Skutečnosti plně nevystihuje. Systém jazyka slouží k tomu, abychom se domluvili, a má své hranice. Skutečnost však žádné limity nemá. Ať už se na ni díváme jako na sen nebo na skutečnost, je to vlastně jedno. Všechny tyto pohledy jsou možné a relativně pravdivé, Skutečnost jimi však nikdy neomezíme.

*

       Já je celý vesmír. A my jsme To, co zná toto naše Já. Prozře-li člověk do této Skutečnosti, zjistí, že vždy byl a bude To. Pak může lehce nabýt dojmu, že je vlastně zjevená Pravda, že je avatár. Avatár nikdy nebloudil koloběhem zrození. Přišel na svět proto, aby se jeho prostřednictvím zjevila Pravda. Přišel jako výraz lásky Absolutna ke všemu svému stvoření. Tento dojem je naprosto správný. Mezi avatárem a probuzeným není v tomto rozdíl.

*

       "Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha a to slovo byl Bůh" Na počátku všeho je naše základní představa Já (Bůh). Já je klíčem ke všemu stvoření. Já je Poznání. My jsme však těmi, kdo znají Já. To nemá začátek ani konec. To je nade všechna slova. To je vše nepoznané, je to veškerá potencialita vesmíru. Probuzený, dokud se ostatním lidem jeví jako tělo, přebývá na hranici Poznání a nepoznaného. Probuzený stojí na hranici možného vnímání.

*

       Ten, kdo zná Já, se v buddhistické tradici nazývá Buddha. Křesťanství tuto skutečnost označuje termínem Bůh - Otec. Absolutno, tento Buddha, se ve světě sám zjevuje jako Já, Bůh Syn, a to proto, aby z lásky vedl všechny bytosti na cestě za Poznáním. Ten, kdo je v Poznání, se v buddhismu nazývá bódhisattva. Bódhisattva je zjevením Pravdy (Já) ve vesmíru. A Já je majákem, k němuž se všichni upínají na svojí cestě do království nebeského.