Závěr

       Lidé se ve svých tužbách nezměnili, neboť po spokojenosti lační stále, ale hledají ji tam, kde není - vně sebe. Pro některé lidi, kteří se o „duchovno“ nezajímají, možná jsou slova „vnější“ nebo „vnitřní“ nesrozumitelná, ale ani to je nemusí trápit. Chápat Pravdu = Boha v tom nejvyšším slova smyslu není jednoduché a i ti jedinci, kteří se dopracovali k prožitku „dotek Boha“, ještě nemohou říci, že Boha poznali. Dopracovali se pouze k víře v Boha, protože se domnívají, že tento „božský zážitek“ jim nemohl poslat nikdo jiný, než sám Bůh. Je veliká škoda, že k tomuto zážitku se dostane žalostně málo lidí, a tak je pro většinu lidí zde na Západě slovo Bůh již nic neříkajícím pojmem. Nynější situace je podivná v tom, že lidé, kteří se odvrátili od pojmu Bůh, se domnívají, že jejich schopnost „vyššího“ intelektu jim nedovolí, aby připustili existenci něčeho ještě vyššího. Přitom právě k těmto lidem, kteří nechtějí věřit, promlouvají slova Buddhy nebo výrok Ježíše Krista: “Ztratit Boha pro Boha!“ Jakmile člověk podobné šokující zjištění prožije, neblaze se to odrazí na psychice, ale i tento stav lze překonat.
         Chceme-li hledat Pravdu, tak se nesmíme bát podívat se jí do tváře. Proto je třeba dívat se a chápat učení Buddhy z „nadhledu“, podle skutečnosti, a nikoliv podle toho, jak by si to člověk přál. Buddha zjednodušeně přirovnává život k ohni, který se objeví tam, kde k tomu existují podmínky, a trvá tak dlouho, dokud podmínky k hoření neustanou. Podmínky života v hmotném světě vznikají náplní a uspokojováním pěti smyslů, včetně šestého, což je mysl. Celé tajemství spočívá v uklidnění mysli, až ji člověk dostane pod plnou kontrolu. Zázrak, který nastává, když se mysl zcela zklidní, musí zhodnotit každý sám, ale je to výjimečná zkušenost, kam až může člověk v tomto životě dojít, pak už o nic víc nestojí. Taková zkušenost totiž daleko přesahuje pocit „blaženosti“, známý pod pojmem „samádhi“, protože i ty největší a nejkrásnější pocity jsou „konečné“, zrovna tak jako „oheň“, když dohořívá, a člověk musí rychle hledat něco, aby přiložil a oheň tak neuhasl. Buddha tuto „zkušenost“ znovuobjevil, sám na sobě vyzkoušel její platnost a tu se snažil předávat dál. Poznal, že když přestane „přikládat“, tak „vnější“ oheň uhasne, ale zároveň se „rozhoří“ vnitřní oheň, který je „věčný“. Je to ten samý oheň, který na obrazech Ježíše Krista hoří na jeho prsou. Toto je zjednodušený popis „procesu“, který se může odehrát v každém člověku a který se ukáže jako pravdivý, když se stane předmětem každodenní meditace. O tom už ovšem rozhoduje každý sám, jestli uzná, že mu cesta za poznáním stojí za námahu a čas.
         Možná bude prospěšné zamyslet se nad některými statěmi knihy Leopolda Procházky „Buddhismus světovým názorem, morálkou a náboženstvím“ (1928):

       Každý člověk má svůj určitý názor. I dítě má svůj názor. Názor odvisí od posuzování hodnot. Proto jsou názory různé. Jsou i lidé, kteří zdánlivě nemají názoru, nýbrž se přizpůsobují podle potřeby. Avšak i to je názorem. Mezi různými názory může mít skutečnou cenu jenom správný názor, který vede k skutečně správnému hodnocení vnějších věcí a tím i k správnému vedení života. Pozorujeme-li přírodní dění kteréhokoliv druhu, vidíme, že založeno jest na příčinnosti. Je-li toto, jest i ono, není-li tohoto, není ani onoho. Veškerá lidská činnost spočívá v kladení příčin, aby žádané následky se dostavily. Chceme-li něčeho dosáhnout, hledáme podmínky, které splnění našeho přání musí mít jako přirozený důsledek. Toť spontánní zákon bez zákonodárce, kterým se řídí veškeré dění přírodní bez výjimky. Chemik by nejlépe mohl o tom vyprávět. Samozřejmě jest člověk právě tak jako velký Brahma do zákona toho spoluzahrnut a zcela určitým následkem zcela určité příčiny. Nevědomost o pravé podstatě světového dění, a tudíž i člověka, jest příčinou trvání životního dění; nevědomost ta vidí hodnoty, kde jich není, v hmotě nebo ideálech, a plodí jako příčina následek, kterým jest tvořivá činnost žádostivostí, chtíče, žízně po hodnotách těch a jejich hladové duchovně-tělesné uchopování. Tato tvořivost jest silou, touž silou v krystalizujícím nerostu jako v počatém člověku a rozdílná pouze v jakostnosti, kteráž to síla hledá svého ukojení a materializuje se hmotou, která jí ukojení to podle své organizace umožňuje. Pokud trvá, následuje její neustálá objektivace v odpovídajícím materiálu. Tvořivost tu možno nazvat obecně „vědomím“, ona stane se při zhmotnění vědomím, které má ovšem různý rozsah, charakter, tendence, a nabývá u člověka námi užívaného významu. Chci uvažovat o vědomí, které ve svém uspořádání vyžaduje lidské objektivace k svému uplatnění. Možnost objektivace takového „vědomí“ dána spojením muže a ženy v aktu pohlavním, po němž ještě trvá po jistou dobu v oplozeném zárodku matky, jehož jakost odpovídá jakosti obou plodících rodičů. Je-li zárodku tomu jakostně odpovídající „vědomí“ uvolněno, uchopí se zárodku toho, který jest možností uskutečnění jeho tendencí. Teprve pak jest oplodněný zárodek schopen života v našem smyslu, člověk se narodil v okamžiku tom a vyvíjí se v mateřském lůně dále v individuum. Později, když vývoj postoupil tak dalece, že vlastní orgány, k udržení životního procesu potřebné, mohou převzít úlohu matky, opouští nové individuum tělo matky, aby žilo dále samostatně, kteréžto stádium nazývá se porodem, nesprávně však zrozením. Vědomí utvořilo si také v uchopené hmotě patřičné smyslové orgány potřebné ku zprostředkování žádaných prožívatelností. Dotekem orgánů těch s příslušnými vnějšími objekty vzniká pociťování a vnímání jejich, načež podle svých tužeb, přání a intencí může se uplatňovat životní žízeň, která je podkladem procesu toho. A následkem neodstraněné nevědomosti trvá životní žízeň, a proto i další tělesně-duchovní uchopování vnějších smyslových předmětů, které jest příčinou pro další dění, stávání se, životní procesování. A jako u plamene světlo a teplo, jako síla latentní, vždy znovu ze sebe nechá tryskat na základě přijaté potraviny - hořlaviny novému zápalnému momentu, jako síle živé, a jako nový zápalný moment ten vždy znovu se obrátí v světlo a teplo, právě tak dá duchovní tvar osobnostní, jako síla latentní, vždy znovu ze sebe tryskati novému zápalnému momentu vědomí, jako síle živé, na základě živné látky přijaté duchovně-tělesným uchopováním vnějšího světa. Životní proces jest tudíž, podobně jako plamen, řadou za sebou kmitajících okamžiků přechodu energie živé v energii latentní, vzniku a zániku, nepřetržitého okamžitého zrozování a zmírání. Že procesování to podléhá opotřebení, které zkušenostně jeví se stárnutím a konečně empirickou smrtí, nemění ničeho v jeho podkladu, neboť síla „vědomí“ v nově uchopeném jiném vhodném materiálu pokračuje ve svém působení neztenčeně dále.
         Každý životní okamžik individua možno tudíž rozložit v následující činnost: následkem nevědomosti o pravém stavu věcí přichází k uplatňování, které ve formě v tělo každým okamžikem se zhmotňujícího vědomí, zprostředkováním smyslů, smyslového doteku, pociťování a vnímání, trvá jako žízeň se svým duchovně-tělesným uchopováním vnějšího světa; tato asimilace vnějšího světa děje se okamžikovým převáděním síly živé v sílu utajenou a síly utajené v sílu živou, a udržuje v řadění takových jednotlivých okamžiků na sebe životní dění v chodu, jak se zkušenostně jeví se všemi slastmi, strastmi, zrozením, stárnutím, nemocí a smrtí. Určitý okamžik tohoto neustálého vzniku stane se empirickým početím a určitý okamžik tohoto neustálého zániku stane se empirickou smrtí, ačkoliv vlastně zrození a zmírání neustále, okamžikově, ač nesledovatelně během empirického života nastává. Pravil jsem dříve bez bližšího vysvětlení, že vědomí chopí se zárodku, je-li uvolněno. Uvolnění to nastává empirickou smrtí individua. Tím dána ovšem zároveň nutnost stálého přerozování individuálního procesu bez počátku a konce, stálé objektivace v různých formách pokud podmínky trvají, a empirická smrt stává se pouze počátkem.

       Toto vše jsou věčné pravdy,které se nikdy nemění, leda forma jejího podání může být přizpůsobena změněným poměrům. Na závěr své knihy vyslovuje autor přání do budoucnosti:

       Jednou přijde ostatně doba, kdy se pozná, že nesytí potrava, podávaná lidstvu v názorech neodpovídajících skutečnosti. Snad přijde brzy, dokud papír knihy této neztrouchniví a čerň tisku nevybledne; a nepřijde-li včas, však přece jednou později lidstvo zdeptané plody své zaslepené civilizace vrátí se opět ke kulturní hodnotě nábožensko-duchovní, kterou rozum lidský dnes podceňuje v neoprávněné své naduté povýšenosti. A jistě nebude ani pak lidstvu chybět k poučení vhodné pomůcky, tryskající ze zkušenosti, která se vždy uskutečňuje.

       Myslím, že není třeba nic dodávat, snad jen lidem popřát do budoucna duchovní společnost, která zastaví egoistickou devastaci přírody i lidských duší. Doufám, že jsem některé jedince podnítil pro nastoupení cesty k poznání a ukončím své uvažování slovy Leopolda Procházky, které použil na konci své knihy:

       Připomeňme si, co vlastně život znamená, život ve stálé změně, kde parazit mění stále svého hostitele, neboť živé vědomí, jakmile v dosavadní hmotě nenachází vhodné opory, vžere se jako latentní vědomí příživnicky v materiál jiný a mystické slovo bible: “A slovo tělem učiněno jest“, stane se hroznou skutečností. Smrt, toť pouhý zvláštní případ v bezkonečném prožívání, v němž vědomí samo sebe soudí podle své podstaty a svého směru. Zde stojíme před morálkou buddhismu v její děsné vznešenosti. Odtud jde naše další cesta jiným směrem než dosud a běda těm, kteří jako smělí pozorovatelé zůstanou stát a pro něž platí Dantovo: „Viz a jdi dále!“ Vždyť život jest sám sobě soudem! Sám sebe soudí! Soudcem a souzeným v jednom! A jest nesmírné důležitosti pro nový skok, jaké jakosti jest prkno odskoku a v který směr ukazuje! Zde není boha, který by dopomohl k veselému životu a blažené smrti, zde přešli jsme do oblasti pravé lidské velikosti a hodnosti: vlastní individuální zodpovědnosti!

Jako když poražené znovu postaveno,
nebo přikryté odhaleno,
jako když zbloudilému se cesta ukáže,
nebo v temnotu světlo vnese:
ti, kteří zde oči mají, věci ony uvidí!

Myslícímu člověku každému pro sebe srozumitelné, porozumění však, toť prožití!

V Praze 30.září 2005

Jiří Nykl