Říkávalo se, že bez Boží příčiny nespadne ani vlas na hlavě, ale kde hledat jak příčiny, tak Boha? Také tyto úvahy mají svou příčinu, kterou byla má neutuchající zvědavost. Lidé jsou ve své zvědavosti různí, mohou je zajímat společenské „drby“ z bulvárních novin a časopisů nebo pohledy ke vzdáleným galaxiím. Už malé děti obtěžují své rodiče stálým vyptáváním, stálým proč, a rodiče v rámci jejich rozumu a zkušeností je mohou uspokojovat. Ale není to tak jednoduché, když si začne otázky klást „čtyřicátník“, který už má kus života za sebou, a náhodou mu bleskne myšlenka: co ten život, který prozatím prožil, vlastně je? Odkud přichází - a má vůbec nějakou cenu? Není zbytečné učit se a vzdělávat po celý život, a když toho člověk ví nejvíc, vzít si to do hrobu, aby veškeré vědění přišlo vniveč? Při kladení podobných otázek mne zaujal obsah slova mystika, jenž odpovídá vnitřní zkušenosti založené na přímém dotyku s nadpřirozenou (božskou) skutečností. Také mi imponovalo, že mystika nikomu nic nevnucuje, ale naopak doporučuje nevěřit, dokud se člověk nepřesvědčí, což v mých očích mystiku posvětilo na správný způsob nahlížení na svět, na správný způsob hledání odpovědí. Mystika se stala mou životní cestou..
Na jakém podkladě vzniklo přísloví: „Nebuď zvědavý, budeš brzy starý.“? Určitě tím nebylo myšleno, že by zvědavost ubírala léta, naopak, zvídavost a touha po poznání jsou od samého prvopočátku hnací silou neustálého lidského bádání. Vždyť kladením otázek se získává a projevuje moudrost. Starořímský filozof Cicero*1 hlásal: „Moudrost je poznání věčných pravd upotřebitelných v životě.“ Kde k nim již v prvním století před Kristem přišel, když my, domnívaje se, že jsme na vrcholu civilizace, o nich téměř nic nevíme? Na jakém základě mohl o tisíc let později perský filozof Avicenna*2 tvrdit, že: „Moudrost je cesta, kterou lidská duše jde za svou dokonalostí.“? Posuneme-li se zeměpisně dále na Východ a v čase šest století před Krista, pak nalezneme známého staročínského filozofa Lao-c´*3 , který určitě nepotěšil pyšné vzdělané lidi výrokem: „Moudří lidé nemusí být nutně vzdělaní, a vzdělaní lidé nemusí být nutně moudří.“ Podobně hovoří i jedno arabské přísloví: „Moudrý se učí i od hloupého.“ Těchto pár citátů je vybráno z knihy „Moudrost podle abecedy“ (Z. Chromý). Jistě by se jich dalo vybrat víc, ale pro účel mých úvah postačí, protože mají směřovat k poznání věčných pravd a k lidské duši, což bylo hlavním cílem učenců minulosti. Ti už dávno poznali, že získané zkušenosti a vědění se nikam neztratí, asi zrovna tak, jako se ve spánku do rána neztratí, co jsme se večer naučili. Poznali, že smrt je pouze ztráta těla. Podobně známý anglický mystik Paul Brunton*4 ve své knize Hledání Nadjá píše:
„Základní poučení vyplývající z této knihy je poučení, že člověk po smrti přežívá. Vystoupí z hmotného těla jako z vězení a nezaniká s ním. Neboť člověk je myslí, nikoliv hmotou. Jestliže tato kniha neučinila nic jiného, než že připomněla modernímu světu ony zmizelé a zapomenuté kulty mystérií dávných dob, ve kterých byla tato pravda intenzivně učena a bohatě demonstrována, je její existence oprávněná. Až člověk znovu přijme, že jeho život bude pokračovat, i když si hrob učiní nárok na jeho tělo, pak možná zvolní tempo svého uspěchaného života a začne si osvojovat ušlechtilejší smysl pro zodpovědnost. Ale ani pak se nesmí zapomínat, že pouhé přežití smrti není totéž co trvalá nesmrtelnost. Božská krása, je ukryta hluboko v lidské přirozenosti, již existuje a nemusí být stvořena, takže hledání není tak otázkou nového dosažení jako spíše opětného nalezení. Vědomí je naší vlastní podstatou. Člověk, který sleduje toto hledání, je jako paprsek, který se vrací ke svému zdroji. Až toto „JÁ JSEM“ v sobě vystopuje k jeho skrytému kořeni, až se intelektuální pochod jeho zkoumání pozvolna vyvine v jemný vnitřní pohyb, pak dříve nebo později vstoupí - zprvu občasně - do stavu neosobní svobody a naprostého míru. Když se noří do hlubiny mysli, dosáhne bodu, kdy se jak myslící intelekt, tak i osobní já zdají být téměř znovu pohlceny skrytým elementem, který je stvořil. Tímto elementem není nic jiného než absolutní Bytí, Jediné Nadjá, Nejvyšší Skutečnost a Základní Duch, který věčně existuje uprostřed rození a smrtí smrtelných lidí a světů. Lidé se však takové cesty bojí, protože se obávají ztráty osobnosti, která je pro ně samotným životem. Přesná pravda je ta, že osobní ego je podřízeno, změněno ve zprostředkovatele vyšší moci, a pokud trvá fyzické tělo, nemizí. Čeho se tedy obávat? Individuální existence je pouhou skořápkou, která jednou rozbita, odhalí cenné jádro uvnitř. Ořechy neceníme podle jejich tvrdé skořápky, nýbrž pro jejich jádra. Ti kdo jsou spokojeni s omezeními ega, činí z celého rozpětí života přelud. Pracují s jednou tisícinou svých potenciálních možností, a přitom se bojí jít o kousek dál. Nikoho však nemůžeme hanět, protože tento klam je celosvětový. Lidé zaměňují osobnost s vědomím, a proto nemůže být konec života pouhým bezvědomím podobným smrti. Tato nauka je starší než sama naše planeta; přesto však je každým člověkem individuálně nalézána jako výsledek jeho vlastního ohromujícího duchovního osvícení; přichází mu v podání tak svěžím, jako nejnovější slova nejmodernějšího vědce Západu. Člověk se jí však vždy obává, protože se obává vzdát se svého osobního ega, protože neví, co se stane potom. Je pro něj obtížné důvěřovat vyšším silám. Má se co učit.“Učení o inkarnaci bylo součástí všech starých kultur, také dnes se objevují články na toto téma. Například američtí vědci v roce 1997 tvrdili: „Nahlédli jsme za práh smrti“. V článku se píše:„Bádání americké psycholožky označil za „v zásadě seriozní“ i psychiatr Jan Čimický, který za 26 let své praxe mluvil s desítkami lidí, kteří přežili svou klinickou smrt. „Všichni mi líčili příjemné pocity při odchodu z tohoto světa. Proto se vraceli ze smrti zpět do života značně neradi. Zato žádný z nich se pak už nikdy nebál, že jednou zemře doopravdy. Mají zafixováno, že je čeká příjemný prožitek“.
Jan Čimický sice nehovoří výslovně o posmrtném životě, zato s jistotou říká:„Energie, která v duši je, se někam ve vesmíru přesunuje. Nedokážeme ji nijak označit, bohužel jsme na samém počátku bádání.“Známé a hojně publikované bylo i úsilí ruského profesora fyziky Konstantina Korotkova, který se pokusil netradiční technikou vyfotografovat lidskou duši. Podobná zpráva z Londýna hovoří, že přístroje zachytily lidskou duši. Vědecký tým vedený profesorem Pimem Van Lommelem se zabýval 344 osobami, které byly po srdečním infarktu označeny za klinicky mrtvé, ovšem znovu se vrátily k životu. Přes dva roky prováděný výzkum byl realizován v deseti různých holandských nemocnicích. Při všech zkoumaných případech přestal u lidí puls, dech a mozková aktivita nebyla zjistitelná přístroji. Dvanáct procent zkoumaných však vyprávělo své zážitky ze „záhrobí“. Jedna z výpovědí:„ Viděl jsem své vlastní tělo shůry. Sledoval jsem, jak mi lékaři vyjímají z úst protézu a zasunují hadičku do jícnu,“ vypráví muž, který byl ovšem během těchto událostí klinicky mrtvý, a nemohl tedy nic vidět. V Holandsku provedená studie se kryje s výsledky dr. Moodyho, který jako první v 70. letech sbíral výpovědi lidí, kteří přežili klinickou smrt. Ovšem při nich nedošlo k vědeckým pozorováním. Ti, kteří přežili oddělení těla a duše, vše popisují jako okamžik zostření smyslů, zrychlení času, konec tělesného pocitu. Naše vědomí by mohlo být vědeckou, nereprodukovatelnou veličinou. Stejně šokujícím objevem jako elektromagnetické pole v 19. století a kvantová mechanika v 20. století, říká dr. Sam Darnia, lékař, který prováděl se stejnými výsledky podobná pozorování na pacientech v kómatu v Southamptonu.
Domnívám se, že nejzajímavější článek na toto téma pochází z Říma. Papež Jan Pavel II. vysvětluje, co se děje v okamžiku smrti:„Duše objeví tajemství času. Co se vlastně děje v okamžiku smrti s naší duší? Tato otázka trápí lidstvo od jeho počátku. Ježíš slíbil, že jednoho dne bude nad lidmi Poslední soud. Co však prožívá duše do té doby, než dojde k tomu okamžiku?“Hlava katolické církve, papež Jan Pavel II., na tuto palčivou otázku odpověděl před masami poutníků:„Lidé by si neměli myslet, že život po smrti začíná až Posledním soudem. Po přirozené smrti panují zcela zvláštní podmínky. Jedná se o přechodnou fázi, v níž se tělo rozpadá a dále žijí duchovní prvky, kterým se říká duše,“ uvedl Svatý otec. Dodal, že tyto prvky jsou vybaveny vlastním vědomím a svobodnou vůlí, a to tak, že existují dále i v době, kdy již je tělo dávno rozloženo a neexistuje. Ve chvíli smrti udělá člověk ohromný objev. Nejenom že duše opustí tělo, ale člověku se dostane poznání tajemství času.“Když toto prohlásila osobnost papeže, je to pro katolickou církev a její stoupence veliký pokrok, protože se to podobá učení, ke kterému dospěl Buddha ve svém osvícení, snad jen s tím rozdílem, že Buddha jde ještě hlouběji do problému a nenechává tam ani kapičku naděje pro ego. Podle Buddhova učení si každý nese své „hříchy“ do dalšího života, ale nikdy se nemůže hříchů pouhou zpovědí u církevního hodnostáře zbavit. V tomto kontextu si můžeme připomenout boje českého velikána Jana Husa proti odpustkům, kterými si katolická církev vylepšovala svůj rozpočet. Mistr Jan Hus, stejně jako Buddha, pochopil nemožnost odnímat hříchy lidí. Buddhovo učení spočívá ve zdokonalování člověka ještě zde, na zemi, teprve podle výsledků jeho celoživotní práce může očekávat, co bude následovat v okamžiku smrti a v následných vizích. Z tohoto prostého důvodu nemá Buddhovo učení zde na Západě živnou půdu. Dosti mladých lidí začíná „koketovat“ s buddhismem jako náboženstvím, ale málokdo chce následovat Buddhu, tudíž Buddhou se stát. Kdo by dnes chtěl na sobě tak pracovat, aby si připravoval podmínky pro další život, když nevěří, že ještě nějaký bude?
Každý se rodíme s jinými předpoklady, aniž víme, kde jsme k nim přišli. Věda se snaží vysvětlit podobné rozdílnosti v lidské výbavě geny a jejich dědičností, ale to je pouze část skutečnosti, která se pojí k tělu, a stále zbývá vysvětlit, co je spouštěcím mechanismem většiny genů, které mají vztah k oblasti vědy, kultury a duchovních nauk. Přes všechny teorie i naši neznalost se stále rodí geniální děti s téměř zázračnými schopnostmi. Vyberu jeden článek z novin:Na předměstí Pekingu žije tříletý chlapec, který umí napsat již přes tisíc čínských znaků a pasivně jich ovládá asi tři tisíce. Když ho rodiče chtěli zapsat do mateřské školy, odmítl. „Nemají tam knihy“, argumentoval bystrý hošík. Zatímco rodiče jsou v práci, zůstává doma a čte si.
Podobných příkladů je ve světě více. Například existují léčitelé, kteří vidí do lidí, ale věda chodí okolo těchto příkladů, jako by neexistovaly. Přitom uznání a potvrzení těchto ještě neuznaných zákonů by mohlo navést lidi na spořádanější cestu pro ně samotné.
Co si může člověk odvodit z těchto pozorování pro sebe? Domnívám se, že lidé z té „vyspělejší“ civilizace si vzali Horatiovu výzvu carpe diem*5 , k plnému užití života a nevěření budoucnosti natolik za svou, že úvaha, co bude po smrti, je až do okamžiku umírání nechává naprosto klidnou. Další alternativou je věřící, kterého před bezuzdným užívání si života svazuje vidina nebe a strach z pekla. Na jedné straně je strach před lidmi a na druhé je strach před Bohem. Buddhův následovník obě tyto možnosti překračuje a pociťuje pouze strach před sebou samým. Ve skutečnosti to ani žádný strach není, protože v okamžiku probuzení a poznání Pravdy strach ze sebe a svého konání definitivně mizí. Poznání Pravdy se projevuje poznáním podstaty veškeré přírody, poznáním jejích zákonů, poznáním tvůrce těchto zákonů, a tím i poznáním sama sebe. Právě to by mělo být účelem lidského života. Jenže tato lákavá „utopie“ prozatím žije v srdcích několika málo jedinců.
Snažme se pochopit tento božský archetyp v nás, ke kterému se poznáváním vracíme, a znovu objevujme svůj skutečný původ. Mohl bych to přirovnat k návratu do „ráje“, z něhož jsme my lidé byli vyhnáni, neboť jsme onemocněli touhou na vlastní kůži poznat hmotné jevy (ochutnat jablko poznání).
Z duchovního hlediska je také zajímavý střet současné technicky nejvyspělejší civilizace na Zemi s ostatními civilizacemi, které mají jiné životní priority. Západ jakoby nepoučen posledními 600 lety dál šíří vlastní civilizaci za každou cenu, a nechápe, že domorodec kácející stromy v pralese kamennou sekyrou, když mu civilizovaní návštěvníci podali železnou, s tím, že to bude mít rychleji pokácené, ji vyzkoušel, a po chvíli vrátil. Když se ho zeptali proč ji vrací, když to jde rychleji, odpověděl „a proč?“ Co dodat k článku českého Honzy putujícího po Austrálii, kde píše:„Kamarád Milan mi vyprávěl o domorodcích. Někteří žijí ještě postaru v buších. Ti co jsou ve městech, zvlčeli tou civilizací. Ještě před čtyřiceti lety nesměli dostávat alkohol, a kdo jim dal plechovku piva, mohl mít problémy. Ale politici prosadili, že jsou to také lidi a můžou si dělat, co chtějí. Hodně z nich se stalo závislých na alkoholu. Mají o dost vyšší tlak a dají si dvě piva a jsou ožralí. Tento život jim umožňuje docela vysoká podpora v nezaměstnanosti. Dostanou šek, zanesou ho rovnou do likérshopu a postupně to propíjejí. Někteří starší, co jsou přirozenými vůdci, vydali zákaz alkoholu na svém území, a když tam člověk přiveze alkohol, můžou mu zabavit auto. Domorodci si ale rychle našli náhradu, čichají benzin. Takhle zdevastovaná už je jejich druhá generace a místní tvrdí, že ta třetí už bude úplně v čudu.“
Ještě smutnější postup západní civilizace popisuje článek z dalšího časopisu, který nás burcuje titulkem:Misionáři hubí Mentawaje: „Kdyby měli přírodní národy naší planety svou červenou knihu ohrožených druhů, jistě by v ní posledních 500 až 1000 Mentawajů patřilo mezi nejohroženější. Jsou to lovci, kteří uznávají přírodní síly, džungli, nebe, zemi a věří v duchy - dobročinnou matku řek Oinan a zlého Kameinana. Na rozdíl od civilizovaných lidí umí žít s přírodou v souladu. Ale právě tento dar jim kradou misionáři, kteří každého na potkání přesvědčují o čistotě své víry a myšlenek. Dnes už při snaze o spasení „pohanských duší“ upustili od starých metod, kdy se proti proudu řeky křtilo a po proudu se stínaly hlavy. Postupují humánnějším způsobem, ale výsledek je bohužel stejný. Jakmile spasí jejich duši a obrátí je na víru křesťanství, čeká je stejný osud jako jejich předky. Umírají pomalu oblečeni ve špinavých hadrech na smetišti civilizace. Neumějí už lovit, neví, které rostliny z pralesa léčí, ale zato znají peníze a bídu. Touží po bohatství jako bílí. Misionáři tvrdí - zapomeňte na staré zvyky, místo prasat chovejte krávy, pěstujte kokosové palmy. Získáte spoustu peněz a budete se mít dobře. Jinými slovy: vykácejte prales, který vás živí a chrání, a zemřete civilizovaní.“
Žiji v této vyspělé civilizaci již 72 let, nechodím s klapkami na očích a navíc z trochu většího nadhledu, který mi poskytuje vstřebané Buddhovo učení, se dívám na tragické dění ve světě. Často sleduji cestopisné snímky z celého světa a vnímám, jak kultura západního světa vytlačuje zvyky a kulturu jiných tím, že jejich smyslům nabízí lákavější alternativu. Tak v zájmu „mamonu“ pod rouškou kvalitnější civilizace přepisuje kulturu druhých a zároveň neskutečně závratným tempem ničí přírodu a plení přírodní zdroje. V tomto duchu Česká televize vysílala pořad o životě afrického kmene Masajů, kteří stále kočují, bydlí v chatrčích a jejich živobytím po dlouhá staletí byla pastva krav. Jedna mladá masajská žena se reportérovi svěřila, že se těší na neděli, protože pojede do města na diskotéku. Nikdo nechce upírat uvolnění, které člověk také potřebuje a které ve všech kulturách bylo, ale zábava všeho druhu je nejpropagovanější vývozní artikl Západu. Dost mi to připomíná starý Řím a jeho propagované heslo a vývozní artikl „chléb a hry“. S vývozem kultury jde ruku v ruce vývoz techniky, vývoz výroby a s tím i všechny negativní provodní jevy jako je nezaměstnanost, zločinnost, drogy, alkohol. Návrat zpět je téměř nemožný, zemědělská půda obhospodařovaná jejich předky bude zastavěná konzumními a zábavními „chrámy“ a návyky předků se ztratí v nových problémech západních zvyků. Při tomto povídání mi zákonitě oči sklouznou na šest videokazet, které mám pod televizí s názvem „Zaniklé civilizace“. Se stavem světa jednotlivec nic neudělá, tudíž se může pokusit udělat něco se sebou. Cílem změny by měla být mysl, která po čase trpělivého cvičení pomůže pochopit a zažít indiferentní nadhled, a tím se tiše vymanit z davu. Změněný člověk může z davu vystoupit nebo v něm i se svou moudrostí zcela nepozorován zůstat. Návodem se může stát tato kniha, v níž na příkladech mnoha literárních pramenů ukazuji příklady, jak se vymanit z davu a jak dosáhnout konečného osvobození se.
|
|||||||||||||||