3. Závěrečné slovo

       Když se mne zeptáte, zda vám mohu něco z barvitě popsaného duchovního dobrodružství zaručit, pak jedině růst, protože cíl je pouze ve vás samých. Budete na svých dobrodružných cestách nevědomím často bloudit, místo přímé cesty budete chodit oklikami, často budete v nejistotě z věcí budoucích. Však právě nejistota je cesta k růstu a jediná cesta k duchovnímu růstu je přijmout výzvu neznáma. Zbabělec se schová za svůj materialistický náhled, zůstane raději ve svém "reálném" světě a nepozná klam, iluzornost a síly, jež hýbají s jeho domnělou osobností. Nalézání pravdy skrývající se v lidském nitru nemá nic společného s náboženstvím, s tradicí či s minulostí, pravda je osobní realizace a člověk poctivě hledající absolutní svobodu k ní musí dojít.

"Žádné mystérium není navždy mystériem. Každé čeká na správný
okamžik, správné místo a správnou osobu, aby bylo odkryto vyšším
zájmům lidstva. Je tomu tak ve světě vědy i ve světě náboženství."

Osho       

       Dílo, které mi bylo souhrou mnoha okolností a hlavně milostí Boží umožněno vám předat, přináší do psychologie řád, o němž Freud předpokládal, že by mohl existovat a Jung již tušil jeho přítomnost a bytostně si přál odhalit záhady lidského nevědomí. Zprvu jsem chtěl dílo vydat beze jména nebo pod pseudonymem, ale jsem si plně vědom dopadu popsaných skutečností. Uvědomuji si, že se nemohu schovávat za smyšlené jméno, nemohu dokonce ani psát ve třetí osobě a musím se přiznat k obsahu i k důsledkům.
         Popsal jsem cestu z pudového života přes život citový, abych nalezl život duchovní, a objevil jsem nápadnou podobnost s dětským světem. Dítě vstupuje do hmotného světa s ideální představou, s představou ideálního duchovního protějšku. Proto si malé dívenky hrají na princezny, nalézají v sobě ty nejušlechtilejší vlastnosti, jež mají tu moc přivábit prince - neohrožené hrdiny, kteří je vysvobozují. Přesně tak se dosahuje na duchovní cestě stupně duchovního anima a sjednocení s ním. Také malí chlapci objevují v sobě vzor hrdiny a v představách hrdinských bojů osvobozují svůj protějšek, duchovní animu, a ve sjednocení se snaží nalézt dosud nepoznané štěstí. Děti ale rostou a obrazy hmotného světa v nich překrývají nedosažený vnitřní duchovní rozměr. Nezadržitelný pád zastaví první láska, v níž dospívající jedinec nalézá citový rozměr své duše. Když první láska a zamilovanost vyčpí, zůstane pouze pudový vzorec a podvědomá touha po sjednocení naplňovaná pohlavním spojováním hmotných těl. Tak smutně duše ztrácí citový rozměr v živočišném pojetí sexuality.
 
       Z nedávného pokusu vědců - psychologů z Harvard Medical School*1 jsem se dozvěděl, že vědci neustále chtějí ovládat, programovat a usměrňovat sny a s nimi i nevědomí. Ve své pýše a nadřazenosti si nejsou schopni uvědomit, že štěstí a budoucnost člověka spočívá v tom, že se bude řídit moudrými radami nevědomí. Materialistický vědec se snaží stejným způsobem řídit a ovládat planetu, kterou dokázal ve velice krátkém období zdevastovat a dovést na pokraj ekologické katastrofy. Podobným způsobem se jiní lidští jedinci snaží zdevastovat lidské nevědomí. Kdyby materialistickým vědcům nevědomí bez ohledu na jejich jednostranné smýšlení mohlo vnutit do mysli jednoznačnou odpověď na destrukční činnost, kterou "oblažují" svět, asi by jim řeklo:

"Co ty, nepatrný lidský červe, se snažíš rozkazovat řádu tohoto světa?
Pochopit a rozluštit tajemství lze pouze v pokoře před moudrostí, která tě
učí chápat místo ve světě i roli, kterou prozatím tak špatně hraješ!"

       Materialistickým psychologům by zase řeklo:

"Probuďte se a uvidíte, ponořte se do svého nitra a rozpoznáte své naduté
smýšlení, a snad přijmete skutečnost, že nikoliv nevědomí budete řídit, ale
že se pokorně necháte vést nevědomím a rozpoznáte nesmyslnost své cesty k ovládání druhých."

       Prožitky jednotlivých archetypů a cesty s nimi po zapomněním zavátých stezkách nevědomí mne přivedly k přesvědčení, že lidstvo je jedna velká rodina, s jednou velkou duší, s jednou velkou pravdou. Žel, ještě stále se mnozí považují za jedince a bojují jeden proti druhému popírajíc pravdu, a tím i vlastní duši. Cestou ze zmaru lidského utrpení a emočních tlaků je duchovní cesta, jež je prvořadou podmínkou pro poznání tajů nevědomí. Bez duchovní snahy, bez touhy po sebepoznání nelze prožít nádherný rozměr lidské duše. Nechci, aby někdo kopíroval moji složitou duchovní cestu, a to z několika důvodů:

a)	Je zbytečně zdlouhavá pro touhu a potřebu popsat funkci archetypů a potažmo i podstaty lidského nevědomí.
b)	Člověk by neměl být imitátorem, ale originálním jedincem, který najde co možná nejkratší cestu ke své duchovní podstatě.
c)	Každý jedinec je jinak psychicky, citově a fyzicky uzpůsoben, proto je pro něj nejlépe si vybrat takovou cestu, která bude pro něj nejen rychlá, ale i bezpečná.
d)	Popis archetypů a současně mé duchovní cesty je škálou různých cest k pravému poznání, cest, z nichž si lze vybrat tu nejpřijatelnější.
e)	Odmítám nést gloriolu duchovního učitele, neboť nejsem původcem znovuobjeveného řádu nevědomí, ale jsem pouhým prostředníkem, skrze kterého jsou lidstvu vyjeveny moudrosti z hluboké minulosti.

       Dále považuji za nutné zdůraznit bezpodmínečnou přítomnost morálního očišťování vlastní bytosti, snahu o trvalé oslabování moci ega i významnou pomoc pokání, modlitby a touhy po uskutečnění božských stavů. Popis duchovní cesty končí poznáním transpersonálního já, což není samozřejmě realizací. Poznáním naplňujeme pouze podmínku realizace, protože poznání ukáže neomezené možnosti v dosahování jakýchkoliv duchovních či božských stavů. Pokud se cesta snaživého jedince začne utápět v naplňování vlastního ega, pak taková cesta je cestou do pekel, ačkoliv může být lemována takzvanými "božskými vizemi". Podle tibetských pramenů je pochopení a ovládnutí snů cestou k duchovní dokonalosti, cestou, na níž se bdělé vědomí rozšiřuje z denního vědomí do snů, aby nakonec sny nahradilo zářným světlem nepopsatelné povahy.

Přečtením knihy můžete všem myšlenkám porozumět intelektuálně,
avšak prožitím obsahu zažijete zcela jinou rovinu poznání.

       Na závěr se musím zmínit o jednom z nejvýznamnějších fenoménů, který člověk poznává na duchovní cestě, o fenoménu mytologie. Řekové považovali člověka, který vkročil do řádu mýtu a který prošel vnitřním procesem duchovní seberealizace, za člověka s nárokem na zvláštní postavení, neboť jeho osud po smrti těla bude odlišný od ostatních lidských jedinců. Mnohokrát zmiňovaná orfická mystéria přisuzují prohlédnuvším jedincům pramen Mnémosyné, který jim ponechá vzpomínky na předešlá vtělení a lidem bez zájmu o duchovní obzory přisuzuje pramen zapomnění Léthé. Je na každém člověku, aby si vybral pramen, z něhož bude brzy pít.

"Mytologie je fenoménem, jenž je svou hloubkou, trvalostí
a univerzalitou srovnatelný jen se samotnou přírodou."

F. W. J. Schelling*2       

       Skutečným účelem mytologie, rituálů s nimi spojených a mystérií je provést člověka přes nesnadno zdolatelný práh transformace. Osvojení mytologie, rituálů a mystérií zásadní měrou přispívá k pozvednutí ducha člověka z prachu pozemského bytí. Je smutné, že moudrost našich předků současná technická civilizace odsuzuje k živoření mezi opomíjením a zapomněním. Až lidé vnesou do svých životů alespoň maličkou část úchvatného bohatství mytologických pramenů, stanou se svědky proměny šedivosti života ve skvost bytí, pak lidstvo pozná nepřeberné množství pokladů minulých generací i zapomenutých civilizací.
 
       Z pohledu nevědomí není rozdílu mezi snem a denním vědomím, takže by se dalo jinými slovy říci, že celý lidský život je jedním velikým snem. Tak jednoduše moudré nevědomí ukazuje iluzornost hmotného světa. Pokud člověk začne odhalovat taje nevědomých procesů, sám zjistí, jak podobný je velký sen lidského života nepatrným střípkům z nočního snění. Pochopením shodné podstaty snu života a nočního snu se člověk osvobodí od tíživých pout připoutanosti ke světu, od emocí i egoismu. Pak člověk prost chtění dosáhne úplného stavu osvícení.

"To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj.
Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se,
já jsem přemohl svět."

Jan 16/33       

       Protože se celá kniha točí kolem snů, ponechal jsem si na závěr jeden nádherný sen, jímž jsem byl poctěn na konci měsíce března roku 2001.
 

---

   26.3.01     07.20 hod.                        

---

Postýlali jsme postele a jedna žena mezi námi, ač byla princeznou, nám pomáhala. Vše se odehrávalo na zámku. V jednom pokoji jsme měli převléci tři postele. Ta, kterou jsem měl převléci já, byla obsazena namyšlenou slečnou. Nechtěla vstát z postele, ale nakonec přece jen vstala a odešla. Z postele jsem cítil veliké teplo a jasně jsem rozeznával tupou živočišnost pudové ženy. Zjistil jsem, že mi schází prostěradlo a povlak na polštář. Místo prostěradel jsme z nějakého důvodu používali povlečení. Oslovil jsem princeznu, které jsme ovšem neměli říkat princezno, že budu potřebovat povlečení místo prostěradla a povlečení na polštář a že by mělo být fialové barvy. Odešli jsme spolu a procházeli zámkem. V jedné místnosti byla její matka, u níž jsem si teprve později uvědomil, že je vlastně královna. Vzala před námi do ruky vidličku a jediným pohybem v mžiku otevřela trezor. Na vnitřní straně trezoru jsem jasně rozeznal princip zámku trezoru i důvod, proč právě vidlička se čtyřmi hroty dokázala bleskově otevřít trezor. Princezna poznamenala, že nyní už vím o zámku úplně všechno. Královna chtěla zapálit krásnou ozdobnou lampu. Nejprve nalila z jiné podlouhlé zlatisté nádoby olej na lžičku a v ohni svíčky či lampy zapálila. Pak oheň přenesla do nádherné dominantní lampy. Věděl jsem, že je třeba oheň zapálit opatrně a olej ze lžičky opatrně vlít do lampy.

       Duchovní anima v roli princezny mi pomáhá rozpoznat živočišnost pudové animy (namyšlená slečna) a urovnat vztahy, když se oprošťuji od sexuálního chtění. Prostěradlo představuje základ, na němž se odehrávala dřívější sexualita, proto nyní s duchovní animou steleme postele na jiných základech, kde sexualita nemá žádnou roli. Význam obnovy a stavění na nových základech zdůrazňuji požadavkem fialové barvy povlečení, neboť fialová znamená smrt a současně znovuzrození. Proto je fialová duchovní barvou, kterou jak v křesťanství, tak i ve východních zemích mohou nosit jen nejvyšší duchovní činitelé. Setkání s královnou a následné otevření posledního tajemství (trezor) ukončuje proces poznávání, a tak duchovní anima může zdůraznit, že jsem poznal celý zámek, jenž zde představuje nevědomí a vědomí v jednotě. Čtyři hroty vidličky jsou čtyřmi nástroji, kterými jsem rozpoznával funkce nevědomých procesů a jejich vliv na denní vědomí:

1.	Vnímání
2.	City a emoce
3.	Rozum
4.	Intuice

       Když princezna představuje duchovní animu, pak královna jako rodička princezny musí představovat tvůrčí princip Boha, v němž se sjednocuje vše jsoucí. Ze stavu sjednocení vychází i další akce tvůrčího principu - zapálení vnitřního duchovního ohně, který už není pouhým doutnajícím plamínkem, ale skutečným duchovním ohněm v živoucím těle, jež je představováno krásnou dominantní lampou. Ve sváteční chvíli si plně uvědomuji potřebu opatrně nakládat s ohněm duchovního charakteru a vidím nutnost živit jej pouze tam, kde má hořet - v duchovním srdci, neboť v jiných místech by mohl oheň způsobit těžké škody (například spálení psychických center).
         Sny mne provázely, ochraňovaly a vydatně mi pomáhaly na mé duchovní cestě. Jsem těm krásným, moudrým a laskavým vyslancům nevědomí neskonale vděčný za vše, co pro vítězství vyšší přirozenosti nad pudy a živočišností učinily. Pokud v této knize naleznete inspiraci pro sebepoznání a svou duchovní cestu, pak splnila účel, ke kterému vznikla. Jestliže však pochybnosti a nejasnosti vašich snů bude stále zastírat závoj nepochopení, pak se budu snažit v rámci svých skromných možností vám pomoci. Své dotazy, podněty a připomínky, prosím, zasílejte na internetovou adresu: jaromir@medo.cz
 
         V Praze 24. dubna 2001
 

---

	--- MENU: ---
	Skok na OBSAH
	Skok na začátek této kapitoly (Závěr - 3. Závěrečné slovo)

---