4. Puer - Kora (Božské dítě)

       Na úvod bych asi měl vysvětlit význam málo používaných slov. "Puer aeternus" (zkráceně puer) znamená v řečtině Božské dítě a používá se v hlubinné psychologii jako jeden ze základních archetypů. Za objevení tohoto archetypu vděčíme C. G. Jungovi, který mu jako první dal obsah. Také slovo "kora" (koré) pochází z řečtiny a znamená dívka nebo dcera, v řecké mytologii byla takto obecně jmenována bohyně Persefona. Vzájemné přátelství puer - kora, tolikrát popisované v pohádkách a mýtech, je sjednocujícím faktorem, ke kterému se lidé marnou touhou po mládí snaží přiblížit. Dětské přátelství je čisté, neboť do něj nevstoupily protiklady anima - animus (ženský - mužský). Role Božského dítěte není vyhrazena ani mužskému, ani ženskému principu! Vstup pohlavních protikladů do vědomí dítěte promění jednotu v rozpor a touhu po jednotě dospívající člověk hledá v pohlavním spojení s opačným pohlavím. Vzor Božského dítěte, který si nese každý lidský jedinec ve svém srdci, se stává cestou k rodičovství. Ovšem mytologie nám odhaluje jinou - a správnou cestu k nalezení jednoty v bytosti hermafrodita*1, jako jednoty dvou protikladných aspektů téže bytosti, což by se lépe dalo popsat sjednocením ženského a mužského principu jin-jang*2 ve vědomí podle staročínské taoistické filozofie. Proto je zákonité, že většina kosmogonických bohů má bisexuální povahu, čímž ve své bytosti sjednocují nejsilnější a nejpříkřejší protiklady. Takové sjednocení se vrací k původnímu božskému stavu mysli. Božské dítě je synonymem bytí neodděleného od nebytí, je synonymem vstupu do sféry, kde protiklady světa jsou sjednoceny v jediný celek a je nepodstatné, říkáme-li mu vesmír, prázdnota, nirvána, láska, království Boží, Bůh. Psychologie právě v raném dětství popisuje tak zvaný před-vědomý stav, z něhož vyplývají pozoruhodné archetypické obsahy. Jóga nazývá před-vědomý stav jako "postavení za myšlením" a pro jeho dosažení radí "zrušit" myšlenky, čímž se vědomí člověka oprostí od hmotných objektů a vpluje za myšlení, do království blaženosti.
         Začít se zabývat archetypem Božské dítě, znamená ponořit se do mytologie, neboť v ní je zobrazen prvotní obraz Božského dítěte, obraz rezonující s lidským nitrem. Jen okrajově se dotknu řecké mytologie, abych vysvětlil klasický obraz božského dětství. Pokud je Bůh zobrazen jako dítě, v žádném případě to neznamená, že by byl slabý jako lidský jedinec dětského věku. Dětský Bůh má stejnou moc a význam jako dospělý Bůh. Dospívání Boha pak symbolizuje kosmický růst. Nejznámějšími řeckými bohy, jejichž bohatýrské dětství uchvacovalo lidskou touhu po dokonalosti, jsou Hermes, Zeus, Apollón, Dionýsos, Eros nebo jejich protějšky - Afrodita (jako prvotní panna), Artemis, Athéna, Persefona. Z jiných mytologií bych vzpomenul známé dětské bohy Kršnu a Balarámu z indických mýtů.
         Motiv Božského dítěte nepředstavuje vzdálenou mytologickou minulost, nýbrž to, co existuje stále a nepřetržitě v přítomnosti a co je ukryto v lidském nitru za smyslovými dotyky světa. Krásně povahu Božského dítěte a cestu k ní charakterizuje známý Kristův výrok:

"Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte
a nebudete jako děti,
nevejdete do království nebeského."

Matouš 18/3       

       Ovšem nevinnost lidského dítěte je nevědomá či dětinská, Kristus má na mysli nevinnost plně prožívaného života, moudrou nevinnost přijímající neustálé proměny světa i života. Dostat se k takové zázračné nevinnosti je vskutku náročné, neboť člověk musí odložit veškeré své vědomosti, musí nekompromisně ukřižovat svou osobnost. Teprve poté může dojít k znovuzrození a prožívání vzkříšeného je nevinnost sama.
         Božští puer i kora se stávají zasvěcenci a mají možnost dosáhnout nesmrtelnosti. Božské dítě je symbolem duše existující před vědomím. Puer i kora se objevují či zázračně zrozují a pak se náhle mění v dospělého jedince, což značí, že psychologický podklad mýtů neroste jako lidské dítě, ale existuje dospělé v latentní formě pod hranicí běžného denního vědomí. Pak pouze střípky podstaty Božského dítěte vplouvají do lidského vědomí a neosvětlují podstatný význam archetypu Puer - Kora pro vývoj lidského jedince. Božský vzor, ležící pod hranicí denního vědomí, má úzký vztah k individualitě, která se dá považovat za podstatu člověka zbavenou příkras osobnosti, a naopak personu (masku osobnosti) povětšinou formují rodinné vztahy. Jak už jsem jednou zmínil, na počátku Božského dítěte je zázračné početí, zázračné stvoření či zrození z panny, aby se poté zázrak proměnil v bezvýznamnost existence, bezmoc v bytostném ohrožení, v opuštění. Opuštěnost je nutná podmínka, která odděluje dítě od svého původu a směřuje jej k nezávislosti. Paradoxně se k bezradnému a bezmocnému stavu Božského dítěte přidávají zázračné skutky, s nimiž zvládá ta největší nebezpečí. Úkolem Božského dítěte je vyrůst v hrdinu, přemoci nižší pudovou přirozenost, ukazovanou v alegoriích jako obludy či temné síly, a dosáhnout triumfálního vítězství nad nevědomostí. Tak se stává nositelem světla a dosahuje vyššího vědomí jako znalosti toho, co překračuje naše denní vědomí. Obrátíme-li postup, jímž svůj život naplňuje Božské dítě, pak dostaneme stručnou cestu k duchovnímu uskutečnění: Nejprve opustíme nevědomost představovanou lákadly hmotného světa, abychom poznali vlastní nitro, procesy, které rozdírají naši duši. Zde v rozervaném nitru objevíme hrozného netvora, ďábla či jinou personifikaci temnoty a zla. Po titánském boji, jenž podrobně popisuji v archetypu Stín, se musí hrdina změnit v Božské dítě, musí zemřít, aby se zbavil tížícího ega. Tehdy dosahuje zázračných vlastností, které popisuji v archetypu Řízená imaginace, a přidá-li k zázračným schopnostem moudrost vzdání se vyšším principům, v mytologii představovaném zázračným stvořením či zrozením z panny, pak se dostane na hranici, které mystikové říkají "Realizace", "Uskutečnění" nebo "Druhý břeh", buddhisté "Nirvána" a křesťané "království Boží".
         Tím jsem se dostal k snad nejznámějšímu příkladu Božského dítěte v lidských dějinách, k příkladu Ježíše Krista, který již není zahalen v málo srozumitelných alegoriích jako mýtické postavy dětských Bohů mnoha kultur. Ježíš Kristus také nese pečeť zázračného stvoření a také prochází těžkými životními zkouškami, aby nám lidem ukázal světlo na konci tunelu. Jasně a srozumitelně byla před dvěma tisíciletími vystavěna cesta, jejíž následování končí božskou realizací. Ovšem i zde velice nepatrný počet Kristových následovníků (nikoli vnějším vyznáním, ale upřímným srdcem) dokladuje odklon lidstva od duchovních ideálů ztělesňovaných Ježíšem Kristem či dalšími mýtickými postavami Božských dětí.
         Trochu jinak je tomu v případě koré, neboť ona je v mytologii považována za nedotčenou pannu, za orosené poupě, přestože se rozvíjí a zároveň v sobě obsahuje celý svět. Řečtí a později římští básníci ztotožňovali koré s nejkrásnější květinou. Další zajímavou charakteristikou koré je násilná ztráta panenství, za což je vydána smrti. Proč tak krutý trest za nevinnost, kterou urval někdo jiný? Proč k pocitu znásilnění přibývá i odsouzení nevinného božského stvoření ke smrti? Nedá mnoho přemýšlení správně odpovědět na tyto otázky. Samozřejmě opět nemá mýtus mnoho společného s hmotnými jevy, které nás obklopují, nemá nic společného s těly, na kterých člověk tak tragicky lpí. Mýtus koré (například Persefona a její znásilnění Pánem Smrti) ukazuje na duchovní stav a následky jeho ztráty. Podobně vyznívá i japonský mýtus o božské panně Hainuwele. Přebývá-li bytost v duchovním světě, je její duše panenská, proto se zabývá věcmi božského a duchovního charakteru. Z božského světa jej nikdo nemůže vyhnat a neexistuje žádná vnější síla, která by dokázala panenského jedince vytrhnout z jeho božského prostředí. Jediná síla, která dokáže změnit panenský stav duše, je vnitřní chtění a následné zapletení se do sítí hmotného smyslového světa, jež je v řeckém mýtu o Persefoně představováno Pánem Smrti. Tak panenská duše ztrácí své panenství a světskými vztahy poskvrněná musí navíc opustit božský svět, což se z hlediska Bohů dá vyložit jedině jako smrt. Neřeší se zde otázka viny a neviny, ale pouze otázka vnitřních dispozic. Obrátíme-li postup, jímž svůj život ztratila nešťastná koré - Persefona, můžeme po stejných schodech opět vystoupat vzhůru do duchovních výšin božského prožívání. Ještě bych se rád zastavil u podivné spojitosti svatby a smrti u postav koré v mnohých mytologiích světa. Svatební komora rovná se hrobu, to je pro běžného člověka nepřípustné spojení. Ovšem z mytologického hlediska ekvivalence svatby a smrti je zákonitá a dokonce i vítaná, neboť potvrzuje duchovní vývoj jednotlivce. Svatba symbolizuje zrození pro nový rozměr chápání světa duchovního a současně musí nastat smrt, jež ukončuje kdysi vřelé vztahy k hmotnému světu jako jediné skutečnosti.
         Stejně jako mýty jsou pro vývoj člověka důležité pohádky, v nichž jsou obsaženy prvky mytologie Božského dítěte. Příběhy, pohádky a mýty otvírají v dosud nevědomém lidském dítěti pramen chápání a poté je už jen otázkou zralosti, kdy člověk odvrhne touhy v hmotném světě a dokáže se napít z pramene poznání. Tyto zažívané citové vzorce mají obrovský vliv na vývoj psychiky každého jednotlivce. Dítě zažívá v pohádkách touhu, kterou podvědomě vyciťuje v hloubce vlastní duše. A jednou přijde ten správný čas, kdy budou mytologické vzorce vyplouvat na povrch jeho vědomého života. Pro svůj archetypický kontext jsou pohádky, báje a mýty tak úzce spjaty s vývojem člověka jako psychického jedince, že nemohou být opomíjeny zejména v tomto archetypu, který je důležitou přípravou pro vstup člověka do vnitřních kruhů nevědomí. Za další významný faktor, který jsem zjistil, považuji skutečnost, že rozliční hrdinové pohádek, bájí a mýtů procházejí cestou, kterou kráčí člověk na duchovní cestě k bytostnému sjednocení. Příkladů naleznete v této knize i při pozorném zkoumání ve svém životě dostatek. Co se však stane, odřízneme-li dítě od mytologie, pohádek starých mistrů a ponecháme jej plně ve vleku skutečností hmotného světa, v němž nahrazují tzv. moderní pohádky bez mytologické podstaty klíč k mocnému prameni duševního a duchovního zdraví? Materialistická podstata vjemů zatemní lidskému dítěti cestu do duchovního světa a plně ovládne jeho vědomí. Takové dítě pak vidí svůj vzor ve svých rodičích a nasazuje si stejnou masku osobnosti, kterou si před ním nasazují jeho rodiče. Božská individualita lidského dítěte pak leží nepovšimnuta v koutku nešťastné lidské duše. Kam taková cesta vede, vidí každý soudný jedinec na společnosti, pro kterou se marnivá spotřeba, honba za zbytečnostmi a vzývání "zlatého telete" či boha jménem "Peníze" stala jediným cílem i zákonem.
         Božský svět a čistě numinózní charakter Božského dítěte je člověku na míle vzdálen, a tak nastupuje "náhražka" světa, který člověk vlastní orientací vně, do hmotného světa, ztratil. Náhražkou mytologického dítěte se stává lidské dítě a náhražkou bohů se stávají lidští rodiče, kteří jako první formují vědomí dítěte. Dítě je poté podle kvalit rodičů utvářeno mezi mantinely persona (maska osobnosti) a individualita. Tak se bezděčně a zákonitě prolínají všechny čtyři archetypy v Kruhu Střetnutí s nevědomím, kde se odehrává naprostá většina myšlenek, pocitů a snů člověka. Teprve změna myšlení a změna žebříčku hodnot ve prospěch nadsvětských ideálů může vnést do stereotypu lidského prožívání božské prvky plynoucí z podstaty lidského nevědomí. Děti jsou vychovávány tím, čím dospělý jedinec je, a nikoliv tím, co povídá. To jednoznačně vyjadřuje potřebu vzoru pro chování lidského jedince. Jeden božský vzor uvnitř lidské duše byl současným světem zavržen a druhý, lidský vzor se povětšinou schovává za slova. Neochvějná víra ve slova se stala duševní nemocí a svádí lidi od skutečné individuality k nasazování přihlouplých masek osobnosti. Pak svět spíše připomíná maškarní rej, ve kterém maska znamená více než bytost, která ji právě nosí.
 
       V závěru archetypu Puer - Kora uvedu pouze jediný sen a jsem velice rád, že se mi jej na počátku mé práce se sny podařilo zaznamenat, neboť je nádherným přechodem ze stavu nevinnosti lidského dítěte do nové role, do role hrdiny objevujícího nepoznaný svět.
 

---

   11.12.93     07.50 hod.                         1. sen             Puer -> Hrdina

---

Šel jsem po mostě a přede mnou kráčeli dva dospělí lidé. Byl jsem dítětem. Najednou se u mostu, asi 40 metrů širokého, odlomilo zábradlí na obou stranách a spadlo do řeky. Most se také pohnul a my všichni padali s mostem dolů. Těsně nad hladinou most zapéroval, jako by byl na gumě, mírně se potopil a opět se vznesl vzhůru. Byl jsem mokrý a seděl jsem na stoupajícím mostě. Druhé lidi jsem nevnímal. S trochou lítosti i nadějí v srdci jsem si všiml, že jsem vyrostl v dospělého člověka.

       Možná je zarážející, že se takový sen objevil až ve věku 35 let. Myslel jsem si, že jsem již mnoho let dospělým jedincem, a najednou jsem byl vržen o mnoho let zpět a prožíval jsem přechod z dětinské nevinnosti lidského dítěte do nepoznaného vnitřního života. Dospívání hmotného těla je rychlé, ale dospívání duševní je nesrovnatelně složitější. Sen jsem od počátku nepovažoval za vzpomínku, ihned jsem pochopil významnou symboliku snu a dokonce jsem o ní vůbec nepochyboval. Ještě se vrátím k věku 35 let, jako o mém okamžiku duševní dospělosti. Tibetská mystika tvrdí, že člověk dospívá duchovně až v 35. roce svého života, a navíc i moderní esoterika říká, že duše potřebuje 35 let na to, aby se plně včlenila do těla. Takže snová zkušenost potvrdila starobylou moudrost našich předků. Sen trochu připomíná iniciaci některých přírodních národů, které své mladé muže nechávají za nohy uvázané liánami skákat z velkých výšin po hlavě k zemi. Voda, která mne v nejspodnějším bodě sestupu smočila, je více než symbolická a představuje křest dítěte, z něhož se zrodil nový hrdina. Další velice důležitý symbol snu je most, protože spojuje v jediném zážitku dva břehy v duševní rovině. Jeden břeh patří lidskému dítěti či duši, která se ještě zcela nevčlenila do hmotného těla, a druhý je břehem hrdiny či světem jedinců, kteří nalezli odvahu k vlastnímu sebepoznávání. Dva dospělé jedince, kteří jsou spolu se mnou na mostě, po iniciačním prožitku nevnímám, takže jsou projekcí značně zeslabené moci archetypu Otec - Matka. Zeslabené jsou proto, že je jako dospělé (na mostě jako spojnici mezi dvěma stavy) vnímám, ale nerozeznávám v nich rodiče. Dospělí lidé se vztahem k dítěti patří na břeh dítěte a zákonitě nemohou pokračovat v cestě archetypem Hrdina, proto je po iniciačním prožitku nevnímám a všímám si vlastního změněného stavu.
         Sen je uveden i v archetypu Hrdina.
 

---

	--- MENU: ---
	Skok na OBSAH
	Skok na začátek této kapitoly (I.Díl - 4. Puer - Kora)
	Další kapitola (II.Díl - Hrdina)

---