1. Persona

       Všechno, co děláme, děláme z jediného důvodu: abychom vyjádřili to, čím jsme. Takovéto žití je vlastně tvůrčí žití. Měli bychom se snažit změnit jen to, co již nevyjadřuje naši současnou chtěnou existenci, a změnit vlastnosti, které nás již nereprezentují. Chceme-li být správně reprezentováni, musíme se snažit ve svém životě změnit všechno, co neodpovídá obrazu našeho já, který chceme mít promítnut do věčnosti.
         Archetyp Persona patří do Kruhu Střetnutí s nevědomím. Persona je lidská osobnost, kterou se snaží téměř každý člověk neustále budovat v denním vědomí, a pak většinou neúspěšně i ve snech k obrazu "dokonalosti". Vědomá vnější tvář se jako sociální maska promítá do snové symboliky. Ztotožňuje vlastní osobnost s tělem, city a myšlenkami a nedokáže před vznešenou tváří pravdy prohlédnout závoj, tvořený právě touto prvotní závislostí, z níž ostatní závislosti čerpají svou sílu na zotročení stále božského já. Přijetí klamného názoru, že člověk je samostatnou nezávislou osobností, se stalo osudným omylem, který téměř celé lidstvo vyčlenil z žití univerzální pravdy. Současná civilizace lidí přeceňuje osobnost a staví ji jako základ společnosti, jako základ "kulturně-duchovního" civilizačního rozměru lidstva. Co se stane se stavbou s názvem lidská civilizace, která stojí na vesměs iluzorních základech? Pádu a zničení může zabránit pouze změna nevhodných základů, které budeme trpělivě cihlu po cihle (obor po oboru) obnovovat. Tyto renovované základy nesmějí již více stát na iluzornosti osobnosti, a tím pádem i na egoismu.
         Cesta archetypy mi ukázala, jak je zhoubné budovat osobnost zvyšováním egoistického potenciálu. Napadá mne výstižné podobenství: představte si člověka jako strom. Člověk stejně jako strom musí vyrůst, aby v poznání (strom ve svém květu) a následně v uskutečnění (strom ve svém plodu) nalezl vrchol vlastní existence. Nelze dosáhnout květu bez růstu, nelze dosáhnout plodu bez květu. Osobnost člověka se může a dokonce musí budovat, ale pouze pro plod, nikoliv pro korunu až kdesi v nebesích. Člověk, který nepozná sílu vlastní osobnosti, nemá ani sílu tuto osobnost začít potlačovat. Možná si myslíte, že si protiřečím, ale egoismus není v současné civilizaci cestou k duchovnosti, ale je prostředkem k dalšímu uchopování, k rostoucímu chtění a k rozmnožování smyslových žádostí. Tyto závislosti pak stále více lidstvu zastiňují zář universální pravdy. Existuje jedna velice krátká a přímá cesta z pout ega: zapomenout, že jsme tělem z masa, kostí a krve, pak zmizí i tendence, jež rdousí tento svět.
 
       Vraťme se k archetypu Persona ve snech. Je jednoznačně nejčastějším archetypem vyskytujícím se ve snech lidí! Buduje osobnost, připomíná minulost a připravuje budoucnost. V archetypu Persona je promítána naše osobnost do snů, v nichž vykonává převážně současné povolání, evokuje současné vztahy, pěstuje současné koníčky. Také se občas vrací k minulým povoláním, k minulým vztahům a k minulým zájmům, aby z nich individualita načerpala zkušenosti pro další kroky a aby byly vyřešeny nejasné a neuzavřené případy, které jsme kdysi ve spěchu uložili "k ledu". Pokud člověk žije lidský život, má těchto "odložených kauz" mnoho a zamořuje si vlastní nitro úděsným balastem, který jednoho dne bude muset pracně rozplétat. Mnoho těchto lidí místo radikálního řešení své těžké vnitřní situace potlačují tíživé sny a v nich krutou pravdu vlastní neschopnosti v alkoholickém opojení bujných večerů, v sexu, ve fyzickém přetěžování organismu (prací či sportem), v duševním vyčerpání z nekončících stresů při honbě za většími "zisky", ve sledování stupidních televizních seriálů a v dalších činnostech, ve kterých je člověk extrovertem.
         Kdysi jsem jako voják sloužil u raketového vojska protivzdušné obrany, a tak jsem se s hlubokým zájmem podíval na americký film s leteckou tematikou. Film byl naplněn množstvím akčních scén. Pochválil jsem v duchu filmaře za vytvořené dílo a pokáral je za naivitu vkládanou do řad vojsk nepřítele. Netušil jsem, co se stane v noci. Nevědomí vždy hledá situaci adekvátní tomu, co prožívalo denní vědomí. Nyní dostalo na podnose scény absolutně se vymykající normální denní činnosti. Nevím, jaký závěr z tohoto filmu nevědomí učinilo, jen vím, že mne postupně po celou noc obsazovalo do jedné role za druhou. Všechny role jsem si prožil, ovšem nikoliv jako herec, ale jako skutečný aktér, se všemi pocity radosti z vítězství na jedné straně, a bolesti, utrpení a zmaru na straně druhé. Sen probíhal nepřetržitě stále dokola jako špatná gramofonová deska, bez možnosti probuzení a útěku z labyrintu "cizích" prožitků. Ráno jsem vstal zcela vyčerpán, za jednu noc jsem sám "natočil" velkofilm se stovkou herců, spojených na titulku jediným jménem. Mohu říci, že to byl poslední film tohoto druhu, který jsem viděl.
         Z mého příběhu vidíte, co dělá viděný film za nepořádek v nevědomí a pak následně i v denním vědomí. Nevědomí pouze hledalo roli pro diváka filmu, čímž vyplnilo podvědomé přání diváka (moje) o právě takový prožitek. Podle současné televizní a filmové tvorby je pak velice patrný nárůst akčních filmů, kriminálních filmů, thrillerů a hororů, vesměs protkaných násilnými scénami. Nevědomí pro diváka takového filmu hledá roli v tomto denně zažívaném prožitku. Buď roli oběti, nebo roli násilníka (i ten, kdo řeší případ násilím, je násilník). Tyto role jsou poté vzorcem, podle kterého nevědomí připravuje scénáře našich životů. Tak sklízíme to, co jsme sami zaseli! To je zákon příčiny a následku, který platí v celém Universu bez rozdílu sfér. Lidé se podivují nad vysokou kriminalitou, nad násilím ve společnosti a vyzdvihují vlastní pochybnou morální úroveň ukazováním nešvarů druhých, těch nešvarů, které vlastními myšlenkovými pochody pomáhali vynášet na světlo života. Další nadávají na hloupost a omezenost ostatních lidí, aby večer co večer sledovali stupidní nekonečné seriály pochybných televizních společností, které se pachtí jen za ziskem a které zapomínají na přirozený vývoj člověka.
         Kam člověka dostalo povyšování úlohy osobnosti, když místo hledání viny ve vlastním srdci svaluje vinu na Boha a nestydatě křičí: "Co jsi to za Boha, když dopouštíš takové zlo ve světě?" Takto zjednodušený světový názor jen zapadá do totálního morálního úpadku, jímž naše tzv. "vyspělá civilizace" prochází.
 

Člověče, co jsi, že odmlouváš Bohu?
Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mne udělal takto?"
Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy
udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?

Římanům 9/20,21       

       Nezkoušejme si nalhávat něco jiného a podívejme se pravdě tvrdě do očí. To je jediný způsob, jak tuto úděsnou realitu změnit. Kolik moudrých lidí říkalo: "Chceš měnit svět k lepšímu? Jestli ano, začni u sebe. Jiná cesta není!" Každý člověk může umenšit kousek po kousku moc zla nad touto planetou právě tím, že bude ze svého denního vědomí vyřazovat egoistické, násilné a kriminální scény. Pak se upraví vzorec, kterým nevědomí formou snů člověka zásobuje. Nevědomí má na mysli především svobodnou volbu, takže chce-li člověk násilí, dá mu násilí, chce-li mír a klid, dá mu mír a klid. Ale nikdy mu nemůže dát mír a klid, pokud bude člověk podstrkovat nevědomí po večerech násilí prostřednictvím přebohaté filmové tvorby. Stejné je to i s nekonečnými seriály. Chce-li se někdo ze své svobodné vůle zahrabat do stupidity a omezenosti, nechť tak učiní, ale nemůže předpokládat, že ho pak nevědomí bude zásobovat moudrostmi. Proč to všechno tak emotivně popisuji? Jsem si plně vědom moci nevědomí a funkce archetypů (v tomto případě Persony), vidím spojité nádoby nevědomí - vědomí - životní podmínky - naše budoucnost, a hlavně jsem přesvědčen o možnosti zlomit okovy osobnosti (Persony) a povýšit sebe, a tím i kolektivní nevědomí lidstva, do vyšších sfér. Archetyp Persona nám v tomto nelehkém úkolu může značně pomoci, neboť ve snech je jasně vidět, čím se člověk prohřešuje proti zákonům Universa a má v nevědomí nejlepšího přítele a rádce. Nevědomí bude vždy pomáhat přetvářet osobnost v mezích zdravých základů, aby tyto zdravé základy daly vykvést těm nejkrásnějším duchovním květům a plodům lidské individuality.
         Je zbytečné psát do tohoto archetypu příklady snů, neboť náplň je každému víceméně jasná a myslím si, že je pro mne předčasné psát životopis právě prostřednictvím archetypu Persona. Měl jsem pohnutý a dobrodružný život, stejně jsem procházel sny archetypu Persona. Pokud si někdo myslí, že jeho fádní život mu nepřinese krásné, dobrodružné a fascinující sny, bude mile překvapen, nastoupí-li cestu do vlastního nitra, cestu hledání a očišťování individuality. I tak skromný archetyp stojící "pouze" v Kruhu Střetnutí s nevědomím dá nahlédnout do netušených tajemství já.
         Podívejme se blíže, čím jednotlivci (a v souhrnu celé lidstvo) bohatě zásobuje kolektivní nevědomí prostřednictvím archetypu Persona (denní vědomí - osobní nevědomí - kolektivní nevědomí): Téměř každý člověk si stěžuje: jeden je velký a druhý malý, další je tlustý a jiný slabý, jedna má velký zadek a druhá tlustá lýtka, jeden je plešatý a druhý zrzavý, jedna má pihy a druhá uhry, jeden má příliš velký penis a druhý malý. Takovými "závažnými" problémy bohatě zásobuje lidstvo zaměřené na osobnost vlastní kolektivní nevědomí. Co si z toho má "chudák" nevědomí vybrat, když k problémům o svůj zevnějšek přidávají chorobnou obavu z nechtěných stavů a touhu po dosažení ideálu společnosti tzv. vyspělé civilizace. Každý chce mít krásnou partnerku či partnera, nejlépe dvě vzorné děti, dům, dvě auta a psa. Takto se každý jedinec snaží kompenzovat svůj pocit méněcennosti na trhu osobností a obohatit personu dalšími přívěsky, jež vyzdvihují jeho výjimečnost. Další bez morálních zábran řeší své přívěsky pravidelnou obměnou a mění partnery podle probíhající módy. Jak dobré je si připsat úspěch na "bitevním poli" planety Země v jakémkoliv oboru. Každé další přívěsky se hodí. Nestačí-li dvě auta, může být třetí, prostředků je na to dost. Zdroje planety jsou sice vyčerpatelné, ale ostatní toho tolik mít nemusí. Úkolem doby je být "in", žít "in", flámovat "in", sledovat dění kolem a stále být "in". Pokud se daří, takový člověk ani nepozná, že činí cosi špatně. Jeho ego spokojeně roste a on je téměř spokojený sám se sebou i se světem kolem sebe. Pokud si všimne jakékoliv bídy, je to pouze záležitost líné lidské osobnosti. Jakmile se ovšem přestane dařit, odejde partner, zkolabuje zaměstnání, citově jej raní děti, najednou je pryč i iluze "in" a takový člověk se teprve pak skloní před osudem a počne hledat skutečnou podstatu života. Chápe vrtkavost štěstí a vidí i bídu druhých, bídu všeho kolem sebe. Naneštěstí správný postoj většinou netrvá dlouho. Jakmile se stav rozvážený osudem opět nakloní zpět k jeho poničené osobnosti, opět se dostává do starých kolejí posilování masky osobnosti.
         Nedávno jsem zaslechl hovor dvou asi sedmnáctiletých dívek bavících se o své kamarádce. Jedna povídala druhé: "Ta se má, ona má kluka! Ta má takové štěstí. Ona má všechno!" Byl to pro mne šok. Když jsem se ale zamyslel nad současnou společností, přišel jsem na to, že ony dívky jen slepě plní vzorec jednání podsouvaný současnou společností. Ta chyba není pouze v oněch "slepých" dívčích snech, ale ve společnosti samotné. Televizní seriály, filmy, reklama, zábavní průmysl, vše zdůrazňuje vzorec osobností žen i mužů. Člověk žijící extrovertně má tento vzorec neustále na očích a zanedlouho si vsugeruje absolutní platnost této "pravdy" - a pokud v ní nežije, je hrubě nespokojen a snaží se do tohoto vzorce osobnosti třeba i násilím nacpat. Tím vznikají vztahy povahy umělé a iluzorní, vztahy, které nemají dlouhého trvání. Kdysi v dobách hlubokého socialismu se po 25-ti letech života platila tzv. "volská daň", kdy se zvyšovaly daně, pokud člověk neměl dvě vyživovací povinnosti (např. manželka a dítě). V případě, že se takový muž rozvedl, platil alimenty a ještě zmiňovanou "volskou daň". Rychle se mu tenčil jeho socialistický výdělek a byl z finančních důvodů nucen urychleně sehnat další partnerku, s níž by mu daň opět klesla na normální úroveň. Socialistický stát tak plnil svatební síně, ale i soudy při rozvodových stáních (občas i porodnice v dalších dětech zplozených v běhu přes několik manželství). Také tenkrát Československo vévodilo světovým statistikám rozvodovosti. Zdá se mi, že se dostáváme do podobné absurdity, ze které jsme nedávno vyšli.
 
       Jak ven z obludné moci osobnosti? Přestat ztotožňovat osobnost s tělem! Tak odpadne to hloupé, namáhavé a časově velice náročné budování osobnosti. Považovat tělo za slavnostní a jedinečné šaty (humoristé za šat karnevalového veselí), které jsme si vzali pro tento vzácný život, a místo nenávisti mějme k tělu úctu, kterou si zaslouží chrám, v němž sídlí Bůh. Nenávist je rakovina a ta rdousí každou část našeho těla, kterou nemáme rádi, která se nám nelíbí, neboť se vymyká vzoru daného současnou společností. Co když je "pravda" vzoru osobnosti, vnucovaná nesčetnými médii, zvrácená a daný společenský vzor je špatný? Pak každé tělo je dobré, každé tělo je skvostným šatem, v němž se může rozzářit naše božská přirozenost. Pohled z druhé strany jasně říká, která varianta je člověku bližší a která je špatná a zvrácená. Vymezí-li člověk tělu místo, které mu skutečně náleží, co pak zbude z osobnosti? Neobávejte se (či netěšte se), že by Persona mohla ze dne na den opustit vaše sny, k tomu je zapotřebí dlouhého procesu, který se vám "slyšícím" snažím co možná nejvíce zkrátit. Archetyp Persona bude ještě dlouho ve vašich snech, ale postupně bude střídána jinými mocnými archetypy, jejichž nádhera vás bude zpočátku občas, ale pak stále více uchvacovat. Máme na vybranou ze svobodné vůle - třpyt duchovního stavu, nebo temnotu osobnosti.
 
       Mystika a duchovní cesta aktivně vstupuje do života člověka a má mnoho receptů na překonání archetypu Persona a na vyčištění lidské individuality. Jedním z účinných cvičení je takzvané "vnitřní živlové očištění". Toto očištění a správná vzájemná vazba mezi živly napomůže rychlejšímu intelektuálnímu chápání a odložení emocionální závislosti mysli. Je předpokladem pro další úspěšný postup v archetypu Pozornost. Při meditaci se cvičící soustředí na hmotné tělo, u něhož dominuje zemní živel. Tak jako je nehybná země, má se stát nehybnou i mysl. Pak nastává duševní klid s prohloubením porozumění smyslu všeho dění v okolním světě. Teprve po dosažení duševního klidu, zaměříme pozornost na cit a zkoumáním postřehneme nekonečnou škálu citových vjemů: od pocitů strasti, bolesti, utrpení až po slasti, radosti a vytržení. Cvičení v odpoutanosti od viděného (indiferentnost) vnese porozumění citovému životu. Poté se lze pozvednutím mysli k aspektům ideální povahy soustřeďovat do duchovního srdce (je to místo, kam mimoděk ukážeme prstem při vyslovení slůvka "já"). Po několikerých marných pokusech se zcela jistě podaří v nitru rozžehnout duchovní oheň v podobě hřejivého tepla. Bude zalévat příjemnou slastí nitro a zároveň "vypalovat" pudové závislosti, čímž se bude zmírňovat prožívané utrpení pudově závislé osobnosti a pudově-citová připoutanost se promění v porozumění a soucit. Je jasné, že zde má vztah k citu jak oheň, jako jeden protiklad, tak i voda, jako protiklad druhý. Tento postup navozuje budoucí spojování protikladů v archetypech Anima-Animus, Coniunctio, UFO - iniciační obřady, Pozornost. Po spojení ohně a vody (viz obrázek 2) v transformaci citů můžeme přistoupit ke spojení země a vzduchu, což je klasické a notoricky známé "provzdušňování" těla pránajámou*1, za neustálého zpřítomňování si těla ve vědomí. Pránajáma pomáhá zesilovat prožívané stavy vědomí, takže je v našem bytostném zájmu udržovat nejen při cvičení pránajámy kladné stavy vědomí. Pránajáma (podstatně slabší) "provzdušňuje" naše tělo i při běžném dýchání, tedy i tehdy, když si toto neuvědomujeme. Proto je žádoucí střežit myšlenky, bytostné sklony a duševní stavy, aby dech prány napomáhal zlepšování podmínek osobního a následně i kolektivního života.
 
       Na závěr této kapitoly bych rád citoval největšího z českých mystiků Květoslava Minaříka, který o osobnosti píše:

       "Osobnost, ačkoli je to ve skutečnosti pouze pomyslný jev, se člověku vnucuje jako svět sám pro sebe, svět se zákony pro sebe; ona je původcem sobeckých názorů, jejichž morální zřetele jsou velmi pochybné. Osobnost chce existovat a uplatňovat se na tomto světě jako absolutní skutečnost a bytnost*2, a to přímo ve středu sobě podobných fyzických jevů, lidí. Ale mravní hlediska těch, kdo se považují za absolutní skutečnost, jsou rozdílná, a proto vedou k boji a jsou plná nepravdy. Kdo tedy dbá o osobnost, ten své osobní bytí považuje za samoúčelné. Shodně s tím i své mravní zřetele přizpůsobuje osobitému pociťování, což vede k vyvolávání všeobecného zmatku (na světě), neboť i jiní lidé, kteří si váží sami sebe, mají svá osobní hlediska. Z toho pramení všechno zlo, zraňování jedné bytosti druhou, zlovolné napětí mezi nimi a nakonec boj se snahou vyhladit odpůrce, jehož hříchem se zdá být, že dbá na své vlastní pociťování stejně jako jeho protivník. Tak se ve sféře osobností spravedlnost zvrhá v právo člověka silnějšího a společnost trpí bojem o moc a jejím uplatňováním."*3

       Jakmile si někdo vystaví "dokonalou" masku, dojde při první krizové situaci k tomu, že maska z této osobnosti spadne a objeví se v plné nahotě pravá tvář jeho individuality. Okolí "dokonalé" masky pojímá obdiv k falešné osobnosti a mylně ji považuje za individualitu. Tak stává se hříčkou na jevišti světa v nekonečném panteonu masek. Abych nemluvil pouze řečí teorie, nastíním jeden častý příklad: Rodina na první pohled šťastná, velice dobře zabezpečená, děti plné úžasu obdivují svého otce, který obklopuje rodinu přepychem a zabezpečuje po hmotné stránce. Stejně nekritický pohled věnuje vzornému otci i široké okolí lidských jedinců, nesoucích si svou masku. Nedostatečný styk s manželkou, rodinou a zejména dětmi se "vzorný" otec snaží omlouvat zaneprázdněností a sháněním hmotných prostředků. Jakmile ovšem takový člověk v krizové situaci, kterou může být například alkohol, zapomene na svou pečlivě nošenou masku, pak ukáže hrůznou individualitu. Marně ji schovával v koutku své rozervané duše, marně překrýval závislosti a negativní vlastnosti naleštěnou maskou osobnosti. Najednou z úspěšného muže - otce rodiny se stane nenávistné zvíře, či slaběji ubohá troska, rozervaná svými rozporuplnými pocity, najednou se zjeví nesnášenlivost, nenávist, žárlivost a další záporné vlastnosti, které právě jsou jeho pravou individualitou. Nastalá krize v sobě nese potenciál uzdravování, neboť ukáže člověku vlastnosti a hlavně závislosti, kterých by se měl snažit zbavit. Pouhé uvědomění si vlastních nedostatků a závislostí, rozporů mezi hluboko zašlapanou individualitou a uměle vystavěnou maskou osobnosti je předpokladem k budoucímu ozdravění churavé individuality.
 

Obrázek 2: Indická představa sjednocení dvou živlů - vody a ohně

       Horší situace nastane v případě plného podlehnutí různým závislostem, když člověkem nasazovaná maska zcela zastíní individualitu. Člověk se stává pouhým a bezmocným nástrojem ega, svou individualitu nevědomky zašlapává do nejtemnějšího kouta své duše a trapně se schovává za stále pokřivenější masku osobnosti. Maska odlišného a jedinečného člena lidské společnosti, maska, kterou se snaží dokladovat protikladným vzhledem, postojem i názorem k všeobecně přijímané morálce, dostává trhliny, neboť se takový do své masky zahleděný člověk střetává s podstatně úspěšnějšími lidmi, podvědomě vnímá svíravý pocit vlastní malosti a tento pocit jej sráží stále více na kolena. Rozpor mezi maskou, kterou by rád nosil, a skutečným stavem do země zašlapané individuality vytváří vysoké napětí, jež se musí jednoho dne bouřlivým způsobem vybít. Je nanejvýš smutné, že jedinec, zahleděný do pracně budované masky osobnosti, nemá o vlastní individualitě ani ponětí. Přebujelé ego stává se egem krutovládce a je kletbou pro něj i pro jeho nešťastné okolí. Neovladatelné vnitřní puzení ega, povstalé z neschopnosti či dokonce nepřítomnosti vůle, pak vytváří nesnesitelný psychologický tlak na všechny zúčastněné a je předpokladem tragického konce.

Hloupost se tlačí dopředu, aby byla dobře vidět,
a moudrost ustupuje dozadu, aby lépe viděla.

       Zajímavý střet s maskou osobnosti nalézáme hojně v literatuře. Rád bych se zde zmínil o díle Faust (Johann Wolfgang Goethe), v němž je kariéristická maska osobnosti Fausta nahrazena individualitou v podobě Mefistofela. Mefistofeles, ať už je jakkoliv záporný, je skutečným stavem duše "veleváženého" profesora Fausta, je po dlouhém období nevědomosti rozpoznanou individualitou, na níž se za dlouhé věky "nalepily" snad všechny záporné vlastnosti, které může člověk vlastnit. Tak dopadne u každého člověka sestup do podsvětí - sestup do hlubin vlastní duše. Klasické dílo Faust ukazuje jak cestu ven ze svíravého objetí masky osobnosti, tak i cestu z moci ďábelského Mefistofela, z moci pokřivené individuality.
 

---

	--- MENU: ---
	Skok na OBSAH
	Skok na začátek této kapitoly (I.Díl - 1. Persona)
	Další kapitola (I.Díl - 2. Individualita)

---