2. Individualita

       Individualita je ta kritická část lidského já, která je mnohým lidem tak nepříjemná, že potlačují sny a denní prožívání do takové míry, až vymizí pod samotný práh uvědomování. Odhalení masky osobnosti vyvolává v těchto lidech panickou hrůzu, proto se křečovitě drží iluze a nechávají se obluzovat falešnou tváří osobnosti. Jakmile člověk zapomene na svou prapodstatu, je individualita dočasně odštěpena od vědomí a egoistické smýšlení nasazuje takovému jedinci nepravdivou a neskutečnou masku osobnosti. Tak stává se pouhým nástrojem ega. Ovšem i v takovém případě svítá člověku naděje. Z hlubin nitra každého jedince povstává neopominutelné nutkání, které bych charakterizoval jako nutkání po realizaci, po uskutečnění. Leč takové nutkání bývá v běžném životě značně zkresleno náplní vědomí každého lidského jedince. Proto se lidé snaží dosahovat určitých cílů v hmotné rovině, cílů, v nichž stále nenacházejí šťastnou realizaci. Jedno chtění po splnění nahrazuje další, a tak v nekonečném řetězci chtění člověk nevidí své utrpení ve vzorci: to chci a to nechci. Proto lidstvo nikdy nedobude štěstí v sebelépe technicky vybaveném světě, ač bude naplněn těmi nejúžasnějšími vynálezy.
         Proces hledání individuality člověka by se dal také nazvat vzpomínáním na minulý, dávno zapomenutý stav božské podstaty. Minulost je spojená s kořeny, z nichž jsme vyrostli my samotní a z nichž vyrostla i mytologie všech národů. Pak není těžké prohlásit, že s individualitou rezonuje uzdravující pramen mytologie. V dávných dobách nebyla mytologie pouhým pohádkovým příběhem, ale žitou citovou a duchovní realitou. Teprve s upřednostňováním osobnosti (persony či masky) se mytologický prožitek duchovní přítomnosti zatlačil pod hranici denního vědomí a stále rostoucí ego osobnosti zašlapávalo jedinou pravdivou individualitu do koutku ztrápené duše. Mytologie, jak bude patrné i z dalších kapitol této knihy, je mocným fenoménem, jenž je svou netušenou hloubkou, trvalostí a univerzalitou srovnatelný jen s nekonečným vesmírem.
         Je-li člověk přemožen svou představou - personou, připomíná člověka zamrzlého v ledu, člověka, jenž je chladným ledem oddělen od vší pozemské krásy a radosti. Návrat k individualitě je bolestivý, mnoho upřímných slz skane, než sůl života a teplo lásky rozpustí studené sevření ledu. Rozpoznání, že osobnost není lidskou duší, není paradoxně dosahováno, ale po odložení všech lží se zjeví v celé své přirozené kráse, neboť pravda byla stále uvnitř a jen spousta hloupých lží ji zakrývala. Pak člověk konečně chápe, jak jej panovačné ego honilo z boje do boje, nutilo jej zdolávat stále vyšší hory a překonávat stále širší hranice. Tak nepřetržitě bez odpočinutí od kolébky do hrobu ego zaměstnávalo mysl v dosahování zbytečných cílů a znemožňovalo rozeznávat pravdu, jež byla překrývána novými nánosy splněných a nesplněných přání. Objevovat svou skutečnou tvář, svou individualitu je nesnadnou úlohou a k bolestným objevům poskvrněné individuality je zapotřebí mnoho odvahy a statečnosti. Předpokladem je odmítnutí všech očekávání, kterými člověka zahrnuje široké okolí a s kterými se téměř ztotožnil.
         Co člověka vede k odmítnutí ega osobnosti a touhy po nalezení pravé skutečnosti prosté bolesti lidského světa? Je zákonité, že jedině bolest, smutek a utrpení dokáží rozbít pečlivě nasazovanou masku osobnosti. Když se šíp "krutého" osudu zaryje hluboko do lidského srdce, nastává jedinečná situace pochopit bolest, která nepřišla ve jménu zoufalství a beznaděje, ale ve jménu bdělosti. Právě bdělost se stává klíčem k odemknutí okovů, jimiž člověk nevědomky spoutával svou individualitu. Německý filozof Friedrich Nietzsche*1 popsal vývoj lidského vědomí ve třech stupních. V prvním stupni je člověk podoben tupému, ospalému velbloudu, jenž je spokojen sám se sebou. Velbloud, stejně jako člověk v zajetí osobnosti, žije v neustálém sebeklamu, že právě on je vrcholkem hory. Ve druhém stupni, když si člověk uvědomí omezenost svého dosavadního života, se z něj stává lev. Řvoucí a vzpurný lev se začne bránit omezujícím požadavkům druhých a jako král vystupuje z davu, aby hrdě bránil svou právě poznanou pravdu. Leč pravdu vnucuje jako špatný král i druhým, a tudíž musí přijít třetí stupeň, jež moudrý filozof připodobnil k nevinnému dítěti. V neposkvrněném dětském vědomí se rozplyne vzdor lva a jiným vnucovaná pravda, dítěti patří atributy čistoty, nevinnosti, lásky a svobody bez známky strachu, s plným odevzdáním se samotnému bytí. Stupeň dítěte obdařuje vědomí novým rozměrem, za nímž už není co nalézat. S očištěnou myslí vidí krásu světa, nekonečnost noční oblohy, blaženost a posvátnost existence, nic nevlastní a je vším.
         Duchovní cesta je ve skutečnosti postupné přebírání funkce persony individualitou. Představa o nás samých - persona je asimilovaná podstatou nás samých - osvobozující se individualitou. Persona zanese lidskou mysl spoustou přání, chtěním a vzápětí nechtěním, touhou a odmítáním, láskou a nenávistí. Jak nenasytný hlupec člověk v moci osobnosti ukládá nepřeberné množství předmětů denně do vlastní mysli, a pak mu nezbude ani kousek mysli pro svobodný život v klidu a míru. Mysl člověka zakletého v osobnost představuje smrduté smetiště, jehož jedovaté výpary se neustále vynořují a nikdy nepřestávají otravovat život jemu samotnému i život společnosti kolem něj. Mysl je moc malé smetiště, a tak z něj i v době spánku vypadávají různé odpadky a zamořují sny temným mrakem. Na člověku, který se vzepře panovačnému egu, je, aby postupně vyčistil svou mysl od nánosů zbytečností, neboť jedině tak vytvoří místo pro zářivou krásu, jež lidstvu odjakživa patřila.
         Kdysi jsem hodně používal mentální cvičení, v němž jsem si představil veliké smetiště a na něj jsem odhazoval každou myšlenku, aniž bych se jí zaobíral. Zpočátku to bylo velice obtížné, protože jsem ve své pýše předpokládal, že některá z mých myšlenek bude "geniální" a bylo by škoda takový vzácný dar vyhodit bez povšimnutí na smetiště. Ale postupně jsem se naučil ovládat myšlenky a dal jsem obsahu mysli zcela nový rozměr. Zbytečnosti byly nahrazeny archetypy, které se zákonitě vynořily do uprázdněných prostor po věčném boji, po touze ovládat a vlastnit, po marnivostech světské náplně mysli. Poklady kolektivního nevědomí lidstva si zaslouží prostor v lidské mysli a je pouze na člověku, jestli vyhází staré, nepotřebné haraburdí a umožní pokladům vejít. Vzácné poklady ve formě archetypů samy povedou lidskou individualitu k poznávání, až nakonec vše spočine v jediné skutečnosti. Takový proces uzdravování lidské individuality je pomalý proces, ale s ohledem na to, jak dlouho člověk upřednostňoval své ego, je to proces velice rychlý. Někdy se dokonce z nepoznané rychlosti zatočí hlava a pak následuje pád, jichž jsem v následných kapitolách popsal více než dost.
 
       Asi bych se měl vyjádřit k místu archetypu Individualita ve snech. Archetyp by měl být stejně jako Božské dítě, Matka a Otec vzorem. Pak by individualita nabyla numinózního charakteru a vzor by člověka vedl neochvějně k vytoužené realizaci božských stavů. Leč božský vzor, jenž člověk nese ukryt hluboko ve svém srdci, je pod mocí ega znečištěn vlastnostmi vyčleňujícími člověka z království Božího. Proto nemohu hovořit o vzoru, ale o podstatě. Archetyp Individualita je podstatou, kterou ego skrývá právě pro záporné vlastnosti. Ego staví osobnost za každou cenu do zářivějších světel a žel jednou bude muset každý člověk cenu zářivých přívlastků zaplatit. Individualita je tedy současný stav duše skrývaný za maskou osobnosti. Vrátím se ke snům a použiji jeden příklad. V denním vědomí člověk horlí proti zlodějům, a tak se snaží vyvýšit svou bezúhonnost. Tak jedná jeho ego. Ve snu je pak vtažen do situace, v níž může lehce a beztrestně krást. Neodolá a vezme. Individualita člověka ukázala alespoň ve snu svou pravou tvář. Pryč je bezúhonnost a nastupuje pocit viny, který se člověk pod vlivem osobnosti snaží překrýt ještě větší nenávistí vůči zlodějům. Leč tato cesta pomalu ale jistě vede do pekel. Jediná správná cesta je v odpuštění sobě samému, a pak i odpuštění druhým.

"Vlastnosti, které nenávidíš u druhých lidí, jsou tvé vlastnosti,
kterých se podvědomě snažíš nenávistí, a bez úspěchu, zbavit.
Vlastnosti, které dokážeš tolerovat u druhých lidí,
jsou vlastnosti, kterých ses definitivně zbavil."

       Stejným způsobem individualita "hodnotí" ve snech lidské snažení denního vědomí, omyly a touhy. Tak člověku individualita dává možnost odstranit špatné smýšlení a po dlouhé, velmi dlouhé době plné boje s vlastním zlem se plně otevřít základní a jediné pravdě. Najednou rozpozná obludnou moc protikladů, které pulzují jeho životem, rozpozná, jak se střídají den a noc, úspěch a pád, krása a ošklivost, láska a nenávist, život a smrt. Vše se bezmyšlenkovitě pohybuje v kruhu, ale už toto zjištění je předpokladem nalezení cesty ven z monotónní skutečnosti hmotného světa. Nalézt kořeny vlastní přirozenosti a přesáhnout rozměr obyčejného člověka je neskutečně obtížné a vyžaduje obrovskou dávku odvahy, ale jen tak je možné nechat vyrůst z nepatrného semínka lidského srdce ten nejkrásnější květ.
 
       Člověk, který nalezl a očistil vlastní individualitu, transformoval sám sebe, vyšel ze stáda lidí žijících v područí pudů, už se nikdy nenechá zotročit a uvěznit, neboť osud již drží pevně ve svých rukou. Nalezením pravdy se sice odcizí pozemskému světu, ale zároveň se stane mocným světlem, jež bude ozařovat temný lidský svět.
 

---

	--- MENU: ---
	Skok na OBSAH
	Skok na začátek této kapitoly (I.Díl - 2. Individualita)
	Další kapitola (I.Díl - 3. Otec - Matka)

---